První Jarní Šíp, Radíkov. Cestopis
Posted By Mysa on 25.4.2016
Po výletu do Polska jsme asi nějak našli zálibu v komunitních výletech. Čáru přes rozpočet nám ovšem udělala rychlost přihlašování na Zelího turnaj. Než jsem stačil ukecat Pražské Větve, tak se na Jarní šíp (úmyslně nepíšu první, protože od začátku jara se už párkrát střílelo) přihlásili nějací lidé a bylo plno. Zaplaťpámbu Větve Severu přihlásily i rodinné příslušníky které je možno nechat doma a uvolnit mi místo na turnaji. Navíc se jednalo o pověstné stahování trenýrek před brodem, protože další chumel přihlášených odstřelila předpověď počasí, nemluvě o běžném procentu sebemilců kteří si projistotu zamluví na sezónu dopředu židle a pak se ráno rozhodnou, jestli se jim dneska chce.
Kapitola 1.
Čekání na Godota.
Že bych turnaj propásl nehrozí, protože s blížícím se termínem mne začíná profesor Ammux bombardovat belologickými otázkami . Ve dnech bezprostředně předcházejících přecházejí náhodné střely v kobercový nálet. Bere to ten tatínek zodpovědně.
Nabízí mi i svezení. To vítám, protože autíčko mám před technickou a nechci provokovat orgán. To bude krásné svezeníčko. S ním přichází první trest- jedeme ve čvrtek, vracíme se asi v neděli.
Kdybych náhodou nevěděl, že se blíží termín nepřiměřeně luxusního volna na vrcholu sezóny, začínají mi volat nervózní klienti. Otázky typu“jak jsem si u vás v prosinci objednal“ jsou velmi nepříjemné a že jedu na týdenní dovolenou nikdo (ani rodina) nechápe.
Tady bych si možná mohl dovolit malou filozofickou odbočku ke žvástům typu- 3D je drahé. Někam se trmácet kvůli 28 šípům?……..Ráno nasednu do auta, zaplatím 400 CZK, večer jsem doma
Čtvrtek brzy ráno.:“po obědě jsme u tebe“. Čtvrtek dopoledne:“ po obědě vyrážíme“. Dělám si brzký oběd a vyhlížím kamarády. Ve dvě se začínám trochu nudit, tak si zajedu do Hornbachu pro dvě plachty (kdyby bylo ošklivo) a židličku k táboráku – už jsem starý na vlhký zadek. Nechávám zde 780 CZK……….čtvrtek v 16.55:“blížíme se ku Praze. Za chvíli jsme u tebe a půjdem koupit něco k jídlu“. Hmm. Po Pražském okruhu?Za chvíli? Jdu na nákup k řezníkovi a do zeleniny. Pak si vařím kafe, jdu se vykoupat a otvírám knihu. Zvoní nájemnice. Nezvoní jí zvonek. Místo ošklivého fungujícího zvonku si koupila hezký nezvonící bezdrátový. Seznamuji děvče s převratným vynálezem tužkové baterky AA. Ne. Nepůjdu ji koupit. Ne. Nebudu ji vkládat. Opravdu jí mají všude, i v krámu přes ulici. Ne, není to práce nevhodná pro ženy. Pokud ano, je třeba si najít muže.
V 17.10 přijíždí veliká dodávka plná Větví Severu a piva. Řídí Padre, nemá známku.
Pozdě večer děláme v Hradci radost Zelímu a jdeme s ním na jedno do vedlejší restaurace. Rádi nás tam vidí, protože pivo tam stojí jako na Octoberfestu a je tam prázdno.
Do Radíkova přijíždíme za šera. Rychle natahuji plachty, Ammux si staví polyesterový krtinec, rozděláváváme oheň a začínáme se družit.
Kapitola 2.
Zima přichází
Rychle se ochlazuje. Mám sice dobrý spacák, ale přeci jenom se mi hůř usíná. Ale jako bývalý extrémní tramp znám trik- acylpyrin- zrychluje krevní oběh. Další trik je chemický polštářek do spacáku. Usínám. Zdá se mi o Václavu Havlovi. Přichází ke mně….ale proč má tu vlajkovou tyč s červenými trenýrkami? A proč za ním běží číňani s činely? ……Hrůzou se budím. Přichází Zelí a zvoní o sebe dvěma lahvovými pivy. Je šest ráno a je třeba jít stavět trať. Voda vedle mě je zmrzlá.
Kapitola 3.
Stavba
Dali jsme si kafe, guláš a bábovku a Zelí mě přejel náklaďákem- prý to nějak málo zatáčí. Asi to ani nebrzdí. Když jsem viděl mateřský náklaďák s vykládací plošinou narvaný až po střechu potřebami na turnaj, trochu jsem se zaradoval, že už takovéto závody nestavím. I když už člověk neinovuje a moc nových věcí nevyrábí, stejně je to plný tirák krámů které je potřeba roztahat po krajině. Navíc to pak musíš několikrát pro jistotu projít, aby vše bylo podle tvých představ.
Osobně za takovou hromadou terčů vidím – kromě božských nápadů- tisíce v materiálu, a další tisíce ve stovkách hodin práce.
Na oběd nás pozvali rodiče Jařenky. Strašně milí lidé žijící v Radíkově na návsi . Je to u nich mazlivě útulné. Slepice s vídeňským knedlíkem a kávička. Počasí je uspávající.
Zelí bedlivě kontroluje a řadu nápadů zakazuje. Srandovní kameny před terčem nevidí rád. Nic nepomáhá argumentace, že jsou zcela mimo ránu. Je nás jak mravenců, takže již brzy odpoledne můžeme kontrolovat jak pokročilo brazírování hovězí bachoviny a jestli je lepší Krakonoš, nebo Rudolec.
Kapitola 4.
Večírek
To je hlavní smysl téhle akce. Větve Severu posiluje Eddie. Takže jsou v plné síle . Ajuta, Tatínek profesor Ammux, a Eddie. Padre je sporťák a vegetarián. Přesto příjemný člověk. Ajuta je nervózní, že bude muset platit chatičku. Měla s ním jet rodina. Neboj kamaráde- chatička je lepší než acylpyrin. Není čas na hrdinství. Jsou tam 4 postele, jsem připraven dát čtvrtinu. Je to jinak. Ve dvou postelích spí lišáci, ve druhých dvou nějaká Ajutova kamarádka s chlapcem. My platící spíme v uličkách tam, aby na nás noční chodci nešlapali. Neuvěřitelných 8 lidí.
Večírky probíhají dva. Jeden u táboráku, jeden v kulturáku, kde je i točené místní pivo. Chůze pro pivo je zřejmě náročná činnost . Kdo tam jde, už se nevrátí. Nakonec jdu i já. Skoro všichni mí známí a kamarádi jsou v kulturáku, kde je teplo. U ohně, kde teplo není ,skoro nikoho neznám. Po včera zakoupené rybářské židličce mi poskakuje opilec ve snaze mi jí z legrace rozflákat. Za chvíli je přiváben jinou zábavou, takže si mohu sednout zpátky do svého křesílka. Opilec se vrací a upřeně kouká, kdo mu sedí v židličce. Poté mi s pocitem zadostiučinění sedá do klína. S partou u ohně se nějak nemohu sladit, takže jdu do kulturáku , židličku si beru s sebou a pak jdu spát. I když spím na linoleu, spí se krásně. Hovězí je ráno sežrané.
Je to trochu smutné, ale z pohledu veterána lukostřeleckých večírků se mi zdá, že společnost tradičních lukostřelců nabobtnala o něco, co je k vidění v létě na Vltavě. Přiznám se, že jsem zvažoval zda tradici Naadamů neobnovit. Ne. Kongres IQ60 je tak akorát. Znovu si naplno uvědomuji hrdinství Zelího , jeho rodiny a přátel.
Kapitola 5.
Závod
Předpověď zněla více než ohavně. Přesto je hezky. Velmi se na střelbu těšíme, protože Zelí je génius práce s terénem a má minimum špatných nápadů. Vlastně žádné. Osobně jsem smířen s umístěním tak někde v půlce a žádné výjimečné výkony nečekám. Minulý týden mi uřízli z pravého oka kus rohovky a vidím mlhu.Družstvo tvoří Větve Severu a já- jediný zástupce Pražských Větví. Ajuta otevírá desky a jdeme na to. Jsou tam nějaké barevné papíry a bílé papíry. Ajuta, Ajuta, Tatínek, Tatínek, Eddie, Eddie. Já a Padre tam nejsme. No nic. Na základnu je to slabý kilometr. Registrace ukončena, papíry uklizeny. Ještě že je tam Jařenka a papíry nám vydává. Registrovat jsme se byli, lístek na oběd máme, ale registrační procedura je natolik odlišná od všeho co znám, že nejsem schopen odhalit zda je vše v pořádku.
Kvalitu střelců posuzuji podle terčovky. Chce se mi nade mnou plakat, ale Větve Severu střílejí velmi pěkně. Příšera z jezera je před jezerem. Tento geniální Zelího výmysl je nenapodobitelnou didaktickou pomůckou pro všechny, kteří mají problémy s pokorou. Čím dál stojí střelec od terče, tím vyšším číslem se jeho výkon násobí. Příšera má komoru velikosti většího(ne největšího) 3D terče. Průměrně matematicky zdatný střelec si snadno spočítá, že nejvýhodnější je pozice ze které mám jistotu zásahu vysoce bodovaných zón a pravděpodobnost minutí je prakticky nulová a ne jít co nejdál. Je výhodnější trefit z blízka 5 bodů, než z dálky jeden a ten násobit 3. Tak máte sice hrdinský pocit, ale žádné body a navíc si jako já zaplavete v jezeře.
Bílá paní nějak standartně, 3D je pro nás rutina, ještě Králův ústup a střelba z blbých pozic. Ta mi nejde ani normálně, natož s nevidomým okem.
Větve Severu jsou bezvadní lukostřelci a i lidsky příjemní lidé. Tatínek na to, že střílí od Vánoc palcem je neskutečný sniper. Ajuta střílí jako stroj. Bezvadná technika. S krátkým jezdeckým lukem je mediterán trošku složitý, ale třeba na 50m prakticky nevyleze z červené. Padre začal opatrně, ale po chvíli se taky srovnal.
Oběd svíčková(vařená) a pak ještě soustřel a dálkovky. Ty nám tedy šly bezvadně. Zelí to má z kopce, takže stačí jeden šíp na „ohmatání balistiky „ a pak už to sázíme do terčů. Asi nám to pomohlo, protože se umísťujeme pěkně, já jsem dokonce nějakým zázrakem vyhrál. Pazourkovou kudlu jsem dostal a velmi pěknou akustickou medaili.
Nemám moc rád střelbu s časovým limitem a běhání nesnáším, ale Zelí má rychlopalbu v rozumné míře a běhání nemá vůbec. U vyhlášení se projevil další geniální rys Zkušeného večírkáře Zelího. Jako ceny dával potraviny vhodné k snídani. Večírek jsem tentokrát strávil v kulturáku celý. U ohně jsem si připadal stísněně.
A v noci přišla slibovaná sněhová bouře a hnusota.
Česká Kanada je kouzelný kus naší země. Radíkov je malebná jihočeská vesnička. Větve jihu jsou neuvěřitelně kvalitní a výkonná parta. Takto pojaté soutěže vedou k neskutečné střelecké všestrannosti. Tradiční lukostřelbou bych to nenazýval, ale je to velmi dobře vymyšlené a postavené tak, že jsem nepřišel o jediný šíp . Jeden jsem namočil, ale to byla moje svobodná volba, stejně jako volba, jestli si pro něj poplavu. Mám možnost srovnávat s jinými zeměmi a musím říct, že Radíkov je vysoký nadstandart.
Třikrát sláva Zelímu, hrdinovi a Bohu večírkové lukostřelby
