Kterak Větve Severu na sever vyjely

Posted By on 8.2.2016

To byl zase nápad.

Na výročním večírku Lukostřelců Českého Lesa v Dlouhém Újezdě byly slavnostně založeny Větve Severu, což jsme po větším množství piv a rumů stvrdili pupendem, starobylým iniciačním rituálem. Asi nejvíc byla iniciována hlava Vjetví Jihu Zelí, který měl kromě modřiny na břiše ještě bouli na čele, kam jsem ho píchnul prstem.

čl01

Po inauguraci jsem se v dojetí Ajutovi zavázal, že s ním pojedu v únoru na turnaj pořádaný naším kamarádem Piotrem, velmi významnou postavou Polské tradiční lukostřelby. Je to taková pitomost, na kterou mě (nás) Piotr zve každoročně , je na turnaj nesmírně hrdý a já se ani nenamáhám odpovědět. To se to v listopadu slibuje.

V lednu začal padat sníh a mě se začalo hodně nechtít. Pět hodin jízdy v nějaké kalamitě kvůli střílení na pajďuláky? To jsme opravdu takoví magoři? Ajuta s Eddiem se vytrvale tváří, že jízda je hotová věc. Ani skulinka pro ústup se ctí. Navíc týden před odjezdem řádí mrazy a zase sníh. Proklínám se.

Navíc dostávám na poslední chvíli pozvánku na sraz maturantů po 30 letech a kamarád výtvarník Franta Skála mě zve na oslavu svých 60. narozenin. Budou tam všichni.

Z Polska doráží asi dvacet stran pravidel na nějaký larp, či co. Musíme vytvořit čtyřčlenné družstvo . Tým doplňuje Ajutův kamarád Ondra, který prý střílí od vánoc palcem. To zas bude něco. Zaplaťpámbu jsem se od dravé soutěživosti osvobodil a k případnému dobrému umístění přijal stejný přístup, jako k naději že žena někdy nebude sobec. Ono to nějak dopadne. Alespoň si dám pivo s Ajutou a Eddiem, seznámím se s Ondrou. Lidi co střílejí palcem mě zajímají vždy.

Se skřípěním zubů volám Ajutovi, jestli se k němu dá dojet autem. Že se vůbec ptám. Léta bydlí na pasece v horách nad Trutnovem a urvaná olejová vana je pro něj „taková nepříjemná patálie“. Ovšemže dá. Jenom to prý trochu klouže. No nic. Místo Diazepamu si na narvy dávám Bachovy kapky a vyrážím.

Cesta začíná nákupem dálniční známky, abych si k výletu vytvořil ještě vřelejší vztah. Do Auta mi volá Napeska, že v Rokytnici přez noc napadlo 40cm sněhu. Snad to roztaje, než tam dojedu.

Neroztálo. V Horním Žďáru málem přejíždím odbočku k Ajutovi. Do prudkého kopce vedou do lesa dvě koleje ve sněhu. Někdo tu jel a už tu není, takže se to snad dá projet. Miluji jízdu ve sněhu na jedničku v horách, kde mě do jara určitě někdo najde.
cl1

Dokázal jsem to!! Na pasece tolik sněhu není, podvozek jsem neurval, u Ajuty stojí Ondra s Eddiem a pivem. Ajuta tu není, Soňa tu není….ale barák je otevřený a je v něm teplo. Po chvíli přijel Ajuta , Ondra mi vrazil do ruky Krakonoše a vrhnul se na mě jako hladový pes na kost. Chce vědět o lukostřelbě všechno. Nakonec hezký večer s vynikajícím dušeným skopovým. V noci mě vzbudí uretický tlak, kterému vzdoruji u vědomí, že dovnitř jsem se dostal nějakou dírou v podlaze. Nakonec musím, díru nahmatám , prohmatám se naprosto neznámým prostředím , mobilizuji všechny schopnosti a je mi úplně jasné, že už neusnu. Ondrům mobil začíná vyhrávat vlezlou melodii. Je 5.30, čas udělat těžkou snídani a vyrazit vstříc osudu. Za skleněnými dveřmi stojí duch Ajutova syna Jiříka v pyžámku.

cl2

V Polsku ihned za hranicemi projíždíme neoznačenou křižovatkou a místo výpadovky na Wroclaw se kodrcáme po okreskách. Zaplaťpámbu mám sjetinu z počítače, kde je cesta vyznačena, ale nevzal jsem si brejle a ani nikdo jiný v autě  nedokáže šifru rozluštit. Nezbývá než důvěřovat instiktům a mě. Les , park a sraziště na severním okraji Wroclawi jsme našli. Jsme borci.

Na srazišti se pohybují všemožně vymóděné postavy od normálních civilistů přez neprůstřelné vesty až po Batmana. Piotr se raduje a chlácholí nás, že půjdeme spolu, takže všechno pochopíme.

cl3

Po školení kapitánů nechápu nic.

cl4

Je mi hodně zle od žaludku a vyrážíme na trať. Nový výklad v angličtině už je srozumitelnější a přez studený pot ho vítám. V hloubce pod námi jsou v lese a vcelku daleko a skrz větve tři příšery z nějaké počítačové hry. Mají zóny, jako 2D terče. Jdeme na trať vždy dvě družstva spolu, aby se nepodvádělo. Celkem 20 družstev po 4 střelcích

cl5

Už to chápu. Napřed si každý vystřelí 10 šípů systémem 2 šípy na malý terč, 4 na velké. Body se zapíší do individuálních výsledků. Pak střílí celé družstvo najednou . Má časový limit 40 vteřin a na každém terči musí udělat 15 bodů- počítá se 2,4,5.  Čas nám měří mobilem argentinka Brunella. Brunella jí maso- je z Argentiny. Zjistili jsme to tak, že Eddie jí nabídl český sojový buřt a protože odmítla, byla v podezření z vegetariánství.

Kupodivu hladce splňujeme . Pak je ještě potřeba, aby jeden z nás trefil krabičku , čímž získá jakousi tajemnou výhodu, zvanou elixír. Krabičku trefuji a jdeme dál.

cl3cl4

Začíná mne to bavit, nevolnost ustupuje.

Další stanoviště mezi děsnými šutry ( německý bunkr vyhozený do povětří) . Teď už to tam sázíme vcelku s jistotou. Větve Severu se ukazují jako zdatní lukostřelci a dokonce začínáme trochu chápat taktiku.  Druhé družstvo nás chválí, že ještě pořád nemáme žádné zranění, což úplně nechápeme. Střílíme trochu hůř, než oni, ale v podstatě srovnatelně. No jasně- je to družstvo poskládané z polských elitních střelců a vícenásobných mistrů ve 3D.

čl3

Na čtvrtém stanovišti už chápeme, co je to to zranění. Využíváme jeden z vystřílených elixírů a můžeme si vystřelit  dva šípy mimo časový limit.  Udělali jsme to blbě a navíc jsme si špatně spočítali boby na terčích. Pomáhali jsme na terči Eddiemu a pak se ukázalo, že na jednom velkém terči máme málo. Dva lidi musí být zranění. Hází se kostkou, kdo to bude. Je to Ondra, ale máme kliku. Poláci jeho civilní oděv vyhodnocují jako kostým, tudíž je nezranitelný. Druhý háže Ajuta a hází 6, což je imunita.

cl6

Zranění jsou celkem 4. Stát na jedné noze (ne na té pod rukou držící luk), nebo zalepené oko, nebo sedět na zemi (zadkem), nebo se před výstřelem pětkrát rychle zatočit. Platí pro další terč.

Už se nám to zaplaťpámbu víckrát nestalo. Dáváme si pozor a když hrozí, že někdo nenastřílí, ostatní mu rychle pomůžou. Ačkoli Ondrovi se začal trhat backing na jeho windfighteru (ty luky jsou tím proslulé), je to natolik dobrý střelec, že nás to omezilo jenom málo.

Rychlopalba mezi větvičkami mě stála pár šípů, ale soutěž je neuvěřitelně zábavná. Také si dost zastřílíme, protože se jedná o 170-200 šípů. Všichni z Větví Severu střílí bezvadně. Je sluníčko, 12 stupňů a bezva den.

čl8

Vyhlášení je až za tmy. Větve Severu zkončily na krásném třetím místě, já ještě vyhrál Strzalu Orka za to, že jsem byl na ostudném třetím místě v individuálech.

Domů jedeme bez bloudění, protože doma to známe. U Ajutů nám Soňa pod mikroskopem hrdě ukazuje živou veš, kterou sehnal Artuš. Nabídku na posezení u piva v zavšiveném baráku odmítám a uháním na Prahu.

Už dlouho jsem si takhle pěkně nezastřílel a navíc jsem vyžebral pro mládež terč goblina. Strávit víkend s Větvemi Severu bylo bezva, jsou to skvělí lidé.

 

 

Posted By on 20.12.2015

Plocha4

Další Jenešův luk

Posted By on 5.12.2015

Je radostí pozorovat, jak náš kamarád Jeneš kráčí proti proudu času a radostně objevuje zapomenuté zákonitosti. Je to cesta časově náročná, pracná a určitě i nákladná, ale zároveň je to pravděpodobně jediný způsob jak beze zbytku pochopit fungování jezdeckého luku. Jelikož žijeme v době, kdy lidé mají ve zvyku dělit se o své zkušenosti mnohem dříve nežli sami nějaké získají,  je osobní zkušenost tím nejhodnotnějším způsobem poznání.

Luk má pořád ještě opatrnou tureckou formu.  Délku cca 48 palců, krátké bashe s oblým nasazením. Kassan je nasazen pod úhlem a žebro má po celé délce skoro stejně mohutné a oblé.  Nikoli s hranou. Výrobce tím trohu zesílil achilovu patu všech luků s touto konstrukcí – oko kassanu. Opticky to trochu kazí elegantní linii, ale na druhou stranu pravděpodobně zvyšuje životnost luku.

Madlo má luk jezdecké sportovní, tedy nikoli tradiční. Samotný luk je štíhlý ale přesto už příjemně silný kolem 50 liber. Konstrukce je pro střelce s výškou kolem 170 cm, protože optimální nátah má na zhruba 27 palcích.

Stabilita zbraně a průběh výstřelu jsou bezvadné. Rychlost šípu 32g těžkého (533gr) je kolem 195 fps. S lehčím šípem vyšší. Na 50m je  s těžkým šípem padavost asi metr, což je poměrně snesitelné a pro hornbow bezvadné.  Průběh výstřelu je víceméně konstantní, takže luk je velmi vhodný pro terčovou střelbu.

Luk je konstruovám z bambusu, rohoviny a šlach, bashe pravděpodobně javor. Potažen březovou kůrou a ozboben zlatou malbou na hnědém podkladu. Bezvadné řemeslné provedení

IMG_2410 IMG_2404 IMG_2405 IMG_2406 IMG_2407 IMG_2408 IMG_2409j2 j1

Lukostřelba v Číně

Posted By on 6.10.2015

Samozřejmě velmi stručně

čl4

Na začátku září 2015 jsem měl výjimečnou možnost zúčastnit se , jako člen amerického týmu, dvou závodů v tradiční lukostřelbě v západní Číně. První byl v tibetské nížině , dříve nazývané Amdo, druhý ve městě Tianshui v provincii Kan- su.

Obě lokality slibovaly mimořádný zážitek. V prvním případě byla avízována soutěž pro region typická a kterou jsem popsal v jiném článku. Druhá soutěž zase slibovala značnou pestrost etnik, protože se nachází v takzvaném Hexiském koridoru na Hedvábné stezce a oblasti v minulosti proslulé chovem válečných koní.

Bohužel v obou případech byl pořadatel ČLS (Čínský Lukostřelecký Svaz) který plánovanou tradiční soutěž změnil na terčovou střelbu WA, takže ke zkoumání tradiční lukostřelby v Číně jsme museli využít jiné zdroje, což nebylo jednoduché vzhledem k obecné čínské jazykové impotenci

Stejně jako v případě kuchyně i u lukostřelby je třeba si uvědomit, že v Číně trvá vnitrostátní let klidně tři hodiny , rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší nadmořskou výškou je 8000 metrů, země má skoro všechny typy krajiny které se na Zeměkouli vyskytují a žije zde 56 národností.

Na druhou stranu skoro veškerá lukostřelba v Evropě a Asii má něco společného s Čínou a množství archeologických , písemných a obrazových památek je ohromující. Zatímco se Evropští badatelé dohadují, jak by mohl vypadat skytský, nebo hunský luk, v Číně je jich nacházeno tolik, že si je mohou dovolit ze studijních důvodů rozřezat.

Čína opustila středověk v podstatě s pádem poslední dynastie, Čching (1644-1912). Známější je pod názvem Mandžuská. To je jméno pod kterým vstupuje národ Džürčenů (tunguzská etnika) do čínské historie.

Národ Džürčenů rozprášil ve 12. Stol. Čingischán, ale ve století 16. je znovu spojil Nurhači. Mandžuy si do Číny pozvali úředníci dynastie Ming k potlačení nepokojů mezi lidem sužovaným daněmi , korupcí a množstvím úředníků.

Mandžuové si ze severu přinesli luk typický pro národy východní Sibiře a Mongolska. Veliký luk s mohutnými neohebnými konci , většinou značnou nátahovou silou a velikými a těžkými šípy. Lukostřelba se udržovala jako vojenská disciplína až do pádu císařství. Díky dobrovolné izolaci ke které se Čína rozhodla se ve vrcholné podobě lukostřelba uchovala až do samého konce dynastie Čching. Do armády byli přijímáni branci kteří dokázali napnout luk o síle zhruba 200 liber a z nich pak byli cvičeni lukostřelci. Vojenské luky byly silnější. Šípy byly dlouhé a hmotnost měly většinou přes 1000 gr. Mnou vážené šípy měly 1500-2500gr. Přijímací zkouška se kromě napínání luku skládala ještě z testu z jízdní lukostřelby, pěší lukostřelby, zvedání kamene a zacházení s těžkou halapartnou.

Test v terčové střelbě sestával ze střelby šesti šípů na 48m na terč 192cm vysoký a 90cm široký

čl1čl2

Mandžuští lukostřelci měli velice propracovanou techniku výcviku a množství teoretické literatury. Typický je dlouhý nátah až k rameni, válcovitý prsten chránící palec a veliký luk. Pro nácvik lukostřelby používali různé formy soutěží a rovněž tréninkové pomůcky.

lukostřelec z tibetu

Zajímavý je například terč „tunken“. Jedná se o pět , do sebe přesně zapadajících kruhů, z nichž největší má průměr 12 cun. 1 cun je asi 34mm. Na terč se střílelo tupými, nebo hvízdavými šípy zvanými shegu baojian. Střílel se na zhruba 30m

čl.5

čl.6

Další terč střílený formou hry jsou kruhy s obrazy zvířat. Na kruhovém terči je devět vyobrazení zvířat v kruzích a střelec si vylosuje, který terč má zasáhnout.

čl.8

Podobně tradiční terč je tygří terč. Smyslem je zasáhnout perlu na hřbetu tygra.

čl.9

Na západě a severozápadě Číny se nachází autonomní oblast Vnitřního Mongolska. To je obýváno kromě Chanů (většina dnešních Číňanů) i Mongoly, Daury, Mandžuy, Chueji a Evenky. Z mongolských národností se zde nejčastěji vyskytují Burjaté a Khalchové.

Na příkladě vnitřního Mongolska je krásně vidět, co se stane, když se z tradiční lukostřelby stane sport v moderním významu toho slova. Tedy bezohledná sebestředná na všechny strany se lokty rozhánějící činnost podporující nejtemnější stránky lidské přirozenosti. Podle zásady „sežeň body za jakoukoliv cenu“ a „co není zakázáno, nebo se o tom pravidla výslovně nezmiňují , je povoleno“. Na rozdíl od Mongolské Republiky jsou zde dnes k vidění většinou čínské kopie luků americké firmy Saluki a pokud to pořadatel nezakáže, střelci jsou schopni si luky vybavit cucáčky, zaměřovači ze špejlí, namalovanými pravítky atd. Ostatně v Evropě tomu není jinak a muzeum lukostřelby v Crepy en Valois je v podstatě muzeem podvodů ve sportu. Ve vlastním Mongolsku se terčové speciály stále ještě vyrábějí z rohů kozorožce a jedinou pomůckou je špalíček pro kontrolu délky nátahu přivázaný k šípu, který ale používají všichni.

čl.14

čl.13

 

U tradiční mongolské lukostřelecké techniky jsou moderní postupy a pomůcky neaplikovatelné, neboť Mongolové používali velmi dlouhý nátah až k rameni

čl.11

Mongolská lukostřelba má několik podob . Kromě schopnosti zasáhnout terč také prokazuje dopadovou energii šípu. I mongolské ženy běžně střílí luky přes 60 liber, ale nemají výrazný problém natáhnout luk 100 liber silný.

Mongolské terčové šípy jsou dlouhé , poměrně tlusté a především tupé.

čl15čl.10čl 17

Terč Urjanchai (podle národnosti) tvoří míčky z kožených řemenů 10 cm v průměru a navzájem spojené. Jsou umístěny mezi dvěma nízkými zídkami 40 m daleko . Terč nejde zasáhnout klouzáním po zemi!! Úkolem střelce je zasáhnout terč a přehodit jej přes zídku. To vyžaduje jednak obratnost a jednak dostatečnou energii šípu. Původně se používaly zauzlované uzdy na koně.

Pro národnosti Burjat a Khalkha jsou typické terče ve tvaru košíčků upletených z kůže. Používají se dokonce i národní slavnosti Naadam, kde se na ně střílí ze vzdálenosti 75m. Zásah je hezky vidět, protože terč spadne. Nejznámější zásah je zaznamenán na stéle uložené v Ermitáži. Je na ní text: „Zatímco Čingischán svolal shromáždění po dobytí Sartuulu, Esungge zasáhl terč na 536m“.

Terč Khana obsahuje 60 košíčků, Khaasa 30.

Od Mongolské oblasti je oddělena Hexiským koridorem oblast Tibetu. Ta je jednak trochu rozsáhlejší nežli území patřící Číně a jednak má trochu odlišnou kulturu. K Tibetu v širším pojetí patří i Ladak, Bhůtán, Sikkim a tzv. Jižní Tibet v Indii.

V Tibetu vzniká silný státní útvar v 7.stol. Ve 13. Stol. ho dobývají Mongolové a od počátku 18.stol patří k Číně jako území s vnitřní autonomií. Od roku 1912 do roku 1950 je Tibet dokonce samostatným státem, nežli je znovu násilně obsazen Číňany. Od té doby v Tibetu vládnou většinoví Chanové (Číňané) a to donedávna dosti brutálně. Tibetská armáda byla pravděpodobně poslední, která měla luk ve své běžné výbavě, ale proti kulometům se příliš neuplatnil.

čl.12

Tibetská lukostřelba má s Mongolskou poměrně hodně společného. Válečníci se usazovali především v Tibetské nížině Amdo (dnes Quinghai) , což je nížina pouze z pohledu Tibetu. Ve formě se udržovali jednak soutěžemi jízdními a jednak pěší terčovou střelbou na trojúhelníkový terč popsaný v samostatném článku.

čl0

Na jižních svazích hor , v Bhutánu a v dnešní provinciii S´čchuan se používají dlouhé luky z bambusu. Šípy velmi lehké s miniaturním opeřením. Bhutánská lukostřelba je opět téma pro samostatný článek. Jedná se o národní sport. Střílí se na terč ve tvaru prkna na poměrně značnou vzdálenost. Bodovou hodnotu mají i zásahy poblíž prkna. Na rozdíl od Mongolského pojetí terčové střelby, zde se používají ostré šípy a Evropští lukostřelci většinou žasnou nad pohrdáním bezpečností

člDay 11 phyang walk archery comp 3Archer and Target in BhutanBhutanDarts7

Čína by ráda ke svému území počítala i Formosu, známou jako Thajwan. Umanutě ji nazývají Čínský Taipei. Zde se míchají prvky Indonézie s Čínskými.

K Číně dnes rovněž patří násilně obsazená oblast Sin tiang, která je osídlená převážně muslimskými Ujgury , kteří nemají s Číňany nic společného a patří k turkickým národnostem . Oblast je dlouhodobě problematická a z hlediska lukostřelby patří do muslimského kulturního okruhu.ujgur

Altajská oblast Xinjangu

Tibet, Kan-su, Šan-si

Posted By on 16.9.2015

Lukostřelba v Quinghai a Kan-su

Cestopis.

Jelikož je to velké dobrodružství, tak dlouhý cestopis.

V květnu psal kamarád z USA Lukáš email, zda bychom nechtěli s Napeskou doplnit tým a jet s ním do Tibetu. Stačí se rozhodnout do zítřka. Číňané veškeré náklady platí. Oba jsme okamžitě souhlasili.

Začalo kolo nervů a stresu. Pořadatel prakticky vůbec nekomunikoval. Napeska měl propadlý pas a do Číny na „rychlopas“ jet nelze. Čínské vízum je krajně složitá věc . Pro jeho získání je potřeba získat celou řadu dokladů, ale nejjednodušší je to s oficiálním zvacím dopisem Čínské vlády, nebo jí pověřené organizace. Logicky jsme předpokládali, že to bude náš případ.

Vyplnili jsme velice podrobné přihlašovací formuláře a já jsem bedlivě dbal na to, abych si nedělal z ničeho srandu a do kolonky „sex“ nenapsal „yes“. Některé kolonky vyplnit ani nešly, protože jsme odpověď neznali. Kdo to pořádá, co to pořádá, kde budeme bydlet, kdo nám bude dělat tlumočníka a telefon na něj………

Koncem června dopis stále nikde. Z Ameriky naznačují, že mají zprávy od pořadatele, že dopis ani nebude, protože se někdo angažujeme v aktivitách za svobodu Tibetu. To je malér, protože to je pravda. V mém případě dokonce existuje fotka jak stojím s Jeho Svatostí Dalajlámou, Napeska zase svědomitě podepisuje petice.

Na přelomu června a července píše pořadatel, ať si okamžitě koupíme letenky do Xiningu (čti šinink) a na soutěž v Kansu letenku ze Xi-anu. Tím se dozvídáme, že soutěže budou dvě, asi v lukostřelbě a jedna z nich v provincii Kan- su. Xi- an leží v jiné provincii a provincie Kansu zasahuje až do pouště Gobi. Pořadatel slibuje, že letenku v Číně uhradí v hotovosti. Lukášova žena Patricie informaci potvrzuje.

Napeska z vážných rodinných důvodů z účasti odstupuje, my začínáme smlouvat o náhradníka. Uvoluje se Jeneš, Patricie prosazuje nějakého Malajce. Pořadatel nereaguje. Kupuji si požadované letenky, Jeneš z bezpečnostních důvodů raději ne.

Pro turistické vízum potřebuji podrobnosti od pořadatele, pro ostatní typy víz zvací dopis.

Konec července- Patricie píše několik rozhořčených dopisů pořadateli, Lukáš vyhrožuje odřeknutím účasti celého týmu. Pořadatel nereaguje. Začíná jít do tuhého. Schvalování víza může trvat nějakou dobu, mám 14 dní rodinnou dovolenou (nezrušitelnou) a jsou prázdniny – úředníci nemusí být sehnatelní.

Patricie píše ať si koupíme letenky jenom do Pekingu a pro vízový formulář si vymyslíme fiktivní plán výletu , zabukujeme hotel a po udělení víza rezervaci zase zrušíme. Já už ovšem , dle pokynů pořadatele, letenky mám a sice do Xiningu a ze Xianu…….

V tomto duchu probíhá celé léto. Nespím, šílím, v srpnu přichází zvací dopis s kulatým razítkem od čínského ministerstva.

To jsem pak zjistil že je taková čínská hra. To co my vnímáme jako strašlivou neserióznost , oni vnímají jako morální převahu. My jíme antidepresiva, oni si užívají adrenalin.

Na ambasádě jsem překvapen, že prakticky každý žadatel o vízum něco neudělal, nebo  udělal špatně ….chvílemi je to za hranicí běžné blbosti. Já mám alespoň zvací dopis ve formátu, který se úřednici nelíbí a s milým úsměvem mě 45 minut před zavřením ambasády (přišel jsem 30 minut před otevřením) posílá ve 40°vedru na dva kilometry vzdálenou kopírku dopis zvětšit z A5 na A4. Na ambasádu se vracím 5 minut před zavřením a úřednice mou žádost zdráhavě přijímá.

Teď už jenom zaplatit v hotovosti v nejblbější a nejhůře dostupné bance 30 EUR za vízum a asi stovku za platbu v hotovosti (převod z účtu se použít nesmí) a snad už nic nebude bránit odletu.

Brání. Po zkušenosti s létáním s lukem sem a tam si kupuji pouzdro na pušku aby vyhovovalo rozměrově požadavkům leteckých společností. Po přeměření přesahuje kufr o tři centimetry povolený rozměr. Píši dotaz do KLM, jak velký je to problém. Odpověď- problém to není, jenom 600 EUR přirážka. Poděkuji a slibuji, že informaci budu brát v potaz až si budu vybírat leteckou společnost. Cenový rozdíl totiž lehce přesahuje rozdíl mezi bussinesem a turistickou třídou. V první třídě můžu mít kufr jaký chci, celou cestu mě budou občerstvovat kdykoli si vzpomenu a místo židličky budu mít gauč. To bych byl pěkný blbec. Nakonec zavolám kamarádce na letiště a ta mě uklidní.

 

Ve středu 2.září ve 4 hodiny ráno začíná vlastní cesta. Letím do Amsterdamu. Na letišti cca 6 hodin času na let do Pekingu. Chvíli si zchrupnu na židli, pak jdu hledat terminál. Je poznat podle toho, že  si není kam sednout, protože na sedadlech leží Číňani.  Evropan má trochu problém natáhnout se na lavici . Výchova mu v tom brání. U protějšího terminálu sedí slovenský klub Fekete Solyom, tak jdu s nimi žvanit. Letí sice jiným letedlem, ale po deseti hodinách letu se potkáváme znovu v Pekingu. Alespoň nám příležitost jim sundat kufry s luky z pásu oversize, kde jsou vedle spící Číňanky šmirglovány pásem. Nějakým zázrakem dorazily dříve než můj kufr.

Máme 12 hodin času, jdeme se podívat na Zakázané Město a Náměstí Nebeského Klidu. Po průchodu asi pěti bezpečnostními rámy a pěti vyndaváními věcí z kufru si ukládáme kufry do úschovny, kde nám kufry protáhnou rentgenem a přikáží vyndat věci .

První problém- zřejmě jediné letiště světa, kde nemluví anglicky ani taxikáři, ani služby na letišti a latinka je používána velice úsporně. Michal Poništ nějak záhadně zjišťuje cenu taxíku a já zase, že z letiště jede metro.

Z útržků angličtiny během zjišťovací peripetie se zdá, že na Náměstí nebeského klidu je nějaká přehlídka, kterou nikdo nesmí vidět.

c1

Vystupujeme tedy na hranicích centra a víceméně pustým Beijingem páchnoucím močí se pokoušíme obejít historické centrum a dostat se tam jinudy. Hospody a stánky jsou zaplombované úředně orazítkovanou páskou. S angličtinou a ruštinou se vůbec nikde nechytáme, indiánská posunková řeč trochu zabírá. Otevřené jsou obchody se zeleninou a ovocem, ale to si zase koledujem o střevní problémy. Zakázané Město je prostě zakázané , obehnané plotem a střežené armádou a policií.

Na letišti se s hrdostí koukáme na velkoplošné obrazovce na našeho pana prezidenta an kouká na přehlídku. V detailním záběru se tam leskne (asi má virózu) vedle ruského prezidenta. Jiní státníci tam asi nebyli, nebo na jejich návštěvu Čína nebyla tak pyšná.

V Xiningu poprvé v životě nemám zalehlé uši. Je to dost vysoko. Na letišti stojí Číňanka s cedulí Mr.Sojda. Anglicky mě zdraví a jdeme k autu. Počáteční nadšení že se konečně domluvím mizí. Zřejmě se naučila zpaměti pozdrav . V autě jsou další dva Číňané jejichž úkolem je dopravit mne do městečka Ledu. Vůbec si mne nevšímají a vesele švitoří čínsky. No co. Koukám do tmy. Užívám si rychlosti 100km/h na dálnici do Lhasy a mlčím několika jazyky. 3.9. po 40 hodinách cestování dorážím do hotelu. Jsem uvítán ve 4 hvězdičkovém hotelu a vítám se se zbytkem týmu. Španělem Ibrahimem, brazilkou Patricií a američanem Lukášem. Dozvídám se, že jsme tým ČR.

Na recepci interhotelu hovoří výhradně čínsky a jsem ubytován s Ibrahimem. Hotel má 4 hvězdičky a je na první pohled útulný. Na druhý pohled má jeden výtah, jednu ledničku o kapacitě 10 l na celý hotel , ke každému pokoji jednu kartu a dveře k záchodokoupelně jsou menší než futra.

V praxi to znamená, že pivo mám chlazené jenom já (nikoho jiného nenapadlo po ledničce pátrat). Vzhledem k počtu účastníků je lepší chodit po schodech.

Ibrahim se rád v noci prochází, já si rád čtu a chodím brzo spát- takže když si vezme Ibrahim kartu s sebou, nemůžu si číst, protože nejde světlo, když si kartu nevezme, musím být vzhůru, dokud se nevrátí.

Na záchod máme systém, aby byl druhý mimo pokoj.

Lukáš už trpí zrychleným metabolizmem, zvláště jeho poslední fází, takže mi zabavuje moje léky na průjem (nejsem v Asii poprvé).

Jídlo bezvadné

c2

Ráno je slavnostní zahájení ve stylu Olympiády. Několik hodin slavnostních projevů v mandarínské čínštině, pochody, balety, výrazové tance, ohňostroje, holubi, ku příležitosti závodů je vydána poštovní známka, ale není ji na co nalepit. Velkolepá záležitost. Vstup na stadion opět skrze bezpečnostní rámy a ojíždění těla vševidoucím pendrekem. Všichni pípáme jako zběsilí, takže procedura je tak trochu divadélko.

Město je v denním světle zajímavé. Haidong v okrese Ledu je malé městečko s 1,4 miliony obyvatel. Než si zvykneme, trochu nás zaráží zápach ,špína a odpadky. Během pobytu trochu začínáme chápat mentalitu a systém. Veškeré podniky mají rozměr a vzhled garáže a většinou je několik stejných vedle sebe.

Vypadá to, že nemají popelnice. Před hotelem je plácek a tam se házejí vajgly a odpadky. Ráno v 6.30 přijede počišťovač s optimistickou hudbou a bordel zamete.

Kam se počišťovač nedostane, řeší problém s odpadem po způsobu středověkého prevétu. Hrnou ho z okna.

Program byl následující. Pátek odpoledne trénink, sobota a neděle soutěž na tibetský tradiční terč. Podrobná pravidla jsme obdrželi v čínštině.

První změna- nebude se střílet na trojúhelník, ale na 120 FITA na 60m. Druhá změna- 4 zástřelné šípy a rovnou soutěž.

c3

Tibetské okresy alespoň předvádějí, jak by rušily hlukem, kdyby bylo vše podle původního plánu. Cupitají , předloktí v pravém úhlu vztyčena a za střídavého natáčení těla do leva a do prava vyrážejí vysoké rytmické zvuky jako indiáni v kovbojkách NDR. Mají vesměs stetsony. Určitě by to bylo bezva, ale WA je tak trochu nunvář tradiční lukostřelby. Na druhou stranu bez jejich účasti by to asi nebylo vůbec, protože by nebyly peníze. Cenou je méně zábavná lukostřelba a to, že dobrou čtvrtinu času pohltí bombastické ceremoniály.

Irové přijeli rovnou z Godollo a vyjadřují přání aby tu byl nějaký bomber jako loni v Confolence a učinil tomu přítrž. Chtějí nám celý příběh předčasného výbuchu pana Prezidenta Mýši vyprávět. Když zjistí koho mají před sebou, stávám se miláčkem Irska

Množství zemí zvyšují Číňané tím, že provincie vystupují jako další země, což je v podstatě správně. Francouzi to mají těžké, protože mluví jenom francouzsky.

Vedro jako v peci. Slunce v téhle nadmořské výšce pálí o něco víc. 1400 lukostřelců střílí na znamení čárového rozhodčího a na znamení si chodí pro šípy. Střílí se 4 šípy a pak má člověk několik hodin přestávku. Osu mám excelentní, ale jsem nízko jedna až čtyři. Lukáš je na tom lépe s výškou, ale má rozptyl. Ibrahimovi se šíp nějak záhadně zmítá nahoru a dolu, doleva a doprava, ale nakonec skoro pokaždé dopadne na terč. Patricie zkouší dělat korekce, ale pokaždé to přetáhne opačným směrem.

c4

Jako družstvo beztak nemáme šanci. Je nás o jednoho míň a to je při závodě na 24 šípů velice znát. Američané jsou dokonce jenom tři.

Po několikahodinové pauze jdeme střílet další 4 šípy. Lukáš za mých pošklebků střílí absolutní out , potom Patricia a k mé hrůze i já. Pánbůh mě potrestal za mou pýchu. Ibrahim střílí 11 bodů. Ve vedru luky změnily švih a korekce na dálku jsou příliš veliké.

c5

S Lukášem jdeme sehnat víno proti frustraci. Číňané nám nerozumějí. Dotáhneme překladatelku a na její doporučení kupujeme víno za 80 Yenů (asi 300 CZK) . Vývrtku dostáváme darem za nákup dvou lahví. Je strašlivé. Chutná jako šťáva Jupí. Za pomoci lupy vyhledávám na etiketě údaj 2-3%. To bude asi alkohol. No, tím si frustraci jenom zvyšujeme. Já jsem střílel hůř, musím té břečky vypít víc.

Vyrážím na lov piva. Osobně se obětuji a nakupuji různé lahve, abych zjistil co je pivo , a jaké. Vzal bych zavděk i Budvarem, taková je nouze. Nakonec kombinací několika obchodníků – nápojáře s pivem a řezníka s ledničkou získávám příslib několika beden chlazeného moku na zítra. Číňané v Tibetu totiž na nápoje ledničky nepoužívají a studené pivo říkají pivu vyndanému z police. Dvě piva nám přes večeři strčili do mrazáku. Také zjišťuji, že v hotelu je lednička, jak už jsem zmínil výše, ale vejde se do ní jenom sedm piv.

Při pátrání po pivu se mi daří zakoupit větší množství velice levných komunistických čepic, jaké nosil Velký Kormidelník. Ten je ostatně na veškerých penězích (jako v Turecku Ataturk). Mao červený, Mao Modrý, Mao zelenkavý…….

Ráno si slibujeme navzájem trhák, ale propadák trvá i další 4 kola až do večera kdy je jasné, že je to v čudu. Nejlépe skončil Ibrahim , kterému šípy nějak záhadně vysokým obloukem trhaně padaly na terč.

Ráno nás naložili do autobusů a jeli jsme na jih do hor dívat se na klášter Qutan. Byl bezvadný. Sice nebyl Tibetský, ale čínský (stavěla ho dynysie Ming ve 14.stol), ale stejně nám nejde do hlavy, proč ho Číňané půlku zbourali, aby mohli stavět turistické centrum. Kolem samozřejmě nestojí kilometry daleko nic a kromě nás žádné turisty nevidím. Trochu jako bychom zbourali první a druhé nádvoří Karlštejna aby bylo kde prodávat buřty.

c6

Klášter je úžasný a házím jim do kasičky peníze. Určitě to tu nemají mniši moc jednoduché. Steven Selby mne informuje, že se jedná o nějakou bojovnou sektu.

Cestou vidíme jaky a množství typických tibetských domků které vypadají jako kdyby se dálkový kontejner obalil blátem a na střechu se mu daly vodorovně klacky. Nádhera. Podle silnice otýpky proti bahnu.

Pak ještě jedeme do muzea pravěké keramiky z regionu. Určitě je to úchvatné. Dvě patra hrnců s komentáři v čínštině.

Odpoledne druhé kolo Olympiády- Slavnostní vyhlášení.

Máme povolené židličky. Usedáme   každý tým za svou hostesku. Po chvíli přichází paní s ječivým hlasem a celou skupinu posouvá o dvacet metrů do prava. Opět usedáme. Přichází pán a přesouvá nás na původní místo. Přichází jiný pán a upravuje rozestupy. Jdeme do stínu, než si to Číňané rozmyslí. Ihned nás ze stínu vyhání celé družstvo pohůnků a usedáme do původních pozic. Paní s ječákem opět vyžaduje přesun 20m do leva. Zůstávám sedět a za pět minut Lukáš s Patricií opět sedí po mém boku a hosteska s cedulí je přede mnou. Ibrahim zase zmizel. To je taková jeho tajemná schopnost že kamkoli se jede, chybí Ibrahim. Pak se objeví a celý autobus mu zatleská. Už to umí i na ceremoniál. Poláci mu říkají Mr.Bus.

Několik popových čínských hvězd pěje. Většinou asi o smutném osudu kastráta. Moderátorský pár vzrušeně servilně volá něco k tribuně, baletní soubor se v kamionu maskovaném za krajinu Amda převléká do úborů různých etnik, jimiž se provincie Quinghai jenom hemží, a tančí výrazové tance ve stylu Isidory Duncan. Jelikož je vše čínsky, po hodině ztrácíme schopnost věnovat obřadu pozornost a začínáme vytvářet diskuzní kroužky a fotící se skupiny. Zřejmě si toho všimli z tribuny, protože zasahuje policie a zahání nás na místa

c7

Slovenská skupina Fekete Solyom skončila osmá. Víme to dopředu, protože na papíru vylepeném v hotelu je na osmém místě nápis latinkou. Střílejí opravdu pěkně.

V noci nikdo nemůže spát. Je dusno, horko, číňané troubí klaksony a ve dvě ráno i vlak do Lhasy. Kravál.

Ráno jedeme 7 hodin z kopce po proudu řeky Huangshui , posléze Žluté řeky. Zajímavé je muslimské město Lanshou, hlavní město provincie Quinghai. Od Lanzhou vlastně jedeme po Hedvábné stezce, která právě v tomto městě odbočovala na sever hexiským koridorem a mezi pohořím Qilian a pouští Gobi.

Trochu mě mrzí, že proslulé skalní chrámy desetitisíc budhů Bingling jsou na straně pod námi a objíždíme je navíc tunelem. Ale chrámů je jinak po cestě vidět dostatek.

Zpestřením je rovněž problém defekace cestou. Ačkoli se zastavuje spíše kvůli kuřákům , nežli na záchod, je to malé vložené dobrodružství. Nemohu ráno defekovati, protože Ibrahim je starší a má přednost. Když se objeví ve vestibulu, rychle spěchám na pokoj , ale už je tam hotelová služba a nejde se s ní dorozumět. Nu což , vydržím to.

Francouz Piere má zrychlený metabolismus a je zelený. Žertem mu nabízíme různé špunty a Irové prášek, který zabírá.

Stavíme u pumpy a oba autobusy se ženou na záchod. Nevadí. Určitě budeme stavět ještě někde. Po pár hodinách opravdu stavíme a teď už opravdu musím . Jdu na záchod a zezelenám hrůzou. Záchod jsou asi metr vysoké ohrádky se šišatou dírou dole, do které občas proudí voda a vynese výkal před boudu. To nedám. Na to jsem plachý. Vydržím to, i kdybych měl v cíli vyvrhnou koprolit . Ostatně prý tam budeme za 30 minut.

Irovi Marcovi se chce čůrat. Kamarádsky vydáváme žbluňkavé zvuky a Marc se jakoby zmenšuje. Zastavujeme před hotelem a Marc rozjasňuje tvář. Zbytečně. Jenom na někoho čekáme a jede se dál. Steve stále vydává žbluňkavé zvuky.

Další legrace je interhotel Huachen. Na recepci opět pouze čínština. Tady jsme už team USA. Složení- Lukáš- Americký a český pas. Patricie- Americký a brazilský pas, Glen- člen olympijského týmu USA, Ibrahim –Španělsko, Mýša- Česká Republika. Tentokrát má každý svou kartu, ale rozdělili nás následovně: Glen+ Ibrahim, Mýša + Lukáš, Patricie sama. Nedaří se vysvětlit že Patricie a Lukáš jsou manželé, protože není jak. Nakonec přispěchá organizátor a řekne ať si prohodíme karty (zálohované). V dané chvíli je to řešení jednoduché, ale zadělává , jak se později ukáže, na problémy příští.

Tady bych měl vzpomenout další zajímavou čínskou vlastnost které jsem si povšimnul. Otevřete například jídelní lístek . Najdete pokrm s cenou 58 Y. Přivolané obsluze ukážete prstem (není jak jinak jim to sdělit) a ona s otazníkem v očích napíše 68Y. Kývnete hlavou, pojíte , zaplatíte stovkou a oni vám vrátí 22Y. Vezmete tužku a napíšete 58…..68. 100-68 = 32. Obsluha začne vydávat jednoslabičné zvuky a tváří se nechápavě. Něco vám čínsky napíše na papírek. Opakovaně se snažíte absolutní logikou matematiky dokázat, že cena na jídelním lístku se nemůže náhle zvednout o polovinu. Nakonec přijde majitel a s nenávistí v oku vám vrátí 42Y. Pokud na to máte nervy. Bohužel se mi to přihodilo víckrát.

Ráno opět slavnostní zahájení ve stylu Olympiády.

Před námi jede policejní auto s puštěným majákem a houkačkou. Velký vliv to nemá, protože řidiči se cpou kamkoliv , klidně na červenou, a ještě na policii troubí.

Závod probíhá na půdě Tienshuiské University. Ve vchodu stojí červeně oděné dívenky a tleskají nám. Vstupujeme víceméně po týmech s výjimkou Ibrahima, který se zase ztratil. Přistupuje k nám děvčátko (23 let) a představuje se jako volunteer. Spouští proud školometské angličtiny a chlubí se, že je studentkou angličtiny na zdejší universitě před státnicemi a učitel je Angličan. Glen odpovídá, ale děvče nerozumí, protože Glen je z Michiganu a vyslovuje trochu jinak. Vlastně jsem asi jediný, kdo se s ní může bavit, protože nemám výslovnost žádnou a lehce se přizpůsobím. Pro Číňany je angličtina nepředstavitelně těžká a české Ř nevysloví ani za nic. Ostatně ani pro nás není čínština jednoduchá. Když děkují, říkají něco jako ši ši, nebo šu šu. Správně to má znít šiu šiu. Ši ši znamená „chce se mi čůrat“.

c8

Opět nás rovnají do skupinek, opět nás několikrát přerovnávají, opět se asi po hodině začneme samovolně přerovnávat, opět přicházejí první papaláši až za velmi dlouhou dobu , opět mažoretky, balet a velmi dlouhé projevy v čínštině. Kdo tomu rozumí tleská, já alespoň řvu sokolské Nazdar.

Dostali jsme bambusy na vlajky. Patricie má už vlajku USA přidělanou na luku a nejde sundat. Umísťuji na bidlo Glenovu vlaječku USA o formátu 10 x 20 cm.

Řeční se, pochoduje se, za plotem vše sleduje dav který nebyl vpuštěn.

Během oběda se dává do deště, který trvá po celý čas pobytu v Tianshui, provincie Kansu.

Odpoledne můžeme trénovat . napřed na betonu, od 3 hodin na umělé trávě. Používám jenom tři šípy, abych si neničil šípy závodní. Asi po půl hodině jsou šípy na vyhození a veden zlomený, protože terče jsou ze stramitu a jsou tudíž na dřevěné šípy naprosto nevhodné.

Možnosti tréninku na stadionu pak už z teamu nevyužívá nikdo. Lukáše odvezli na poradu a my sedíme v lehkém mžení na tribuně.

Večer nás opět eskortuje policie. Auta jí nedávají přednost, skútry jedou v protisměru, všichni na sebe troubí, dvakrát nás předjíždí vozidlo zprava….celý autobus se chechtá, čínská tlumočnice nechápe čemu.

To je další odlišnost. Evropan má kolem sebe asi 30 cm intimní zónu a když mu do ní někdo vstoupí, jedná se buďto o sex, nebo o agresi. Číňan ji asi nemá. My když vidíme frontu, tak si stoupneme na konec. Číňané mají místo fronty chumel a cpou se. Stejně jezdí i autem. Ve městě jsem dopravní značky neviděl a semafor je jenom orientační (ačkoli je na něm časomíra, což pokládám za velmi osvícené) cpou se i autem. Plná čára neplná čára, policajt, nepolicajt, a TROUBÍ. Přesto zřejmě nehody nemají, ani tam nejezdí žádné ojetiny. Možná je to taky tak, že když má někdo na auto, tak má na jakékoli auto, když ne, nemá ani na kolo. Ale to nevím jistě. Hodně tam jezdí elektrokol a tříkolek.

c9

Ráno je soutěž 30,40,50,60m po 36 šípech. Na 30 a 40m se střílí po 3 šípech, na 50 a 60 po 6. Máme vylosovaný terč a skupinu A,B,C,D ve které rotujeme. Vedle startovní čáry je časomíra. Limit je 40 sekund na šíp, 10 sekund na nástup na pozici.

Máme 30 minut na trénink, ale po včerejší zkušenosti je nevyužívám. Lukáš večer koupil impregnaci na peří, ale asi je to jedno. Prší hodně.

Bohužel i zde jsou terčoví meditanti. Závodníků je 240 a ve chvíli kdy je směna odstřílena, můžeme si pro šípy na které prší.

Jdem na to. Čínsky ču fá. Vyndavám si tři suché šípy. Na časomíře naskakuje 120

V prvním kole sázím 10,10,9. Opouštím palebnou čáru . po chvíli celá směna. Zůstává jenom moje písmeno A v hluboké meditaci. Střílí druhý šíp. Na časomíře je 80. Třetí šíp stíhá jentaktak. Střelil 3,3,4. Zbytek stadionu ho se zájmem pozoruje, zatímco moknem

Druhá směna, skupiny C a D. Stadionový meditant je zase na našem terči. Skupina C. Ach jo.

Vyndavám z terče naprosto promočené šípy. Druhé kolo 5,2,out!!

Vyndavám další tři suché šípy . 7,7,8.

Další kolo 1, 2,out.

Další tři suché šípy. 8,8,8,

Další kolo 7,2, out.

Poslední suché šípy. Soutěž mne přestává bavit. Dva šípy přetržené v terči. Ne zlomené, přetržené. Číňanům padají hroty.

 

Používají bambusové hexashafty. Sice jsou těžké, ale déšť na ně nemá vliv a chovají se v podstatě jako karbony. Luky mají vesměs čínské kopie lukášových luků.

Oběd do sebe naházím a celému týmu jdu fénovat šípy, protože na to mám jenom půl hodiny a mám na pokoji funkční fén.

Vyfénovanými šípy střílím na 50m 52 bodů, ale pak je to totéž co ráno. Trhám další 4 šípy.

Doufám že nepostoupím a půjdu na výlet do kláštera na kopci.

Bohužel postupuji. Celý tým USA.

c11

Systém soutěže jsou osobní souboje. Takže podle nástřelu postoupí z 240 střelců 64 do první eliminace . Jsou rozlosováni do dvojic. Už se střílí jenom 12 šípů po třech. Šest šípů už stejně nemám, protože ráno chvilku nepršelo a šípy mi zlomil Přiblble se usmívající Turek. Šel k terči a než ho někdo zastavil (to se nedalo čekat) začal škubat šípy z terčů držíce je těsně pod peřím. Moje šípy se musí tahat ve dvou lidech. Řvu no, no! NO! NO! Stejně mi šíp zlomí a pak ještě jeden. Vidím rudě.

No nic. Jdu do soutěže. Tři šípy mi Turek ohnul, takže začínám zase hezky 4, 4, out. Už toho mám dost Jdu střílet šípy které sem koupil pro kamarády v Tibetu. Sice už střílím jenom nejhůř osmičky, ale dvacetibodovou ztrátu na Číňana nedoženu. Střílí opravdu dobře a poráží mne o 8 bodů. Je nicméně potěšen, že už umím čínské číslovky do 10. Rozhodčí na mezinárodních závodech totiž neumí anglicky ani číslovky.

No nic. Jdu fandit Lukášovi a Glenovi. Ostatní jsme venku. Hoši taky vypadávají. Glen střílí příšerou. Olympijský luk vyřezaný z osage a šípy si taky koupil v Tibetu. V další eliminaci z cizinců už zůstává jenom Slovák Michal Poništ. Zjišťuji kolik je první cena a dělá se mi špatně. Na koruny by to dělalo asi 1.6 milionu. Večer Slováci hlásí, že tam byla špatně viditelná desetinná čárka a ve skutečnosti je to 10x méně.

Michal končí celkově 7, což je bomba. Jsou tu opravdu vynikající střelci . Není to Evropa a rozdíl několika tříd běžný v Evropě už tady neplatí.

To ovšem nevidím, protože jdeme shopingovat a na procházku po městě. Objevuji obchodní dům s čajem. Tři patra čaje a řada z nich je dražší než whisky. Hromady čaje.

Ve městě Tienshuanu vidím poprvé v Číně živého psa. Jinak je to hezké město a v bance se mi dokonce během slabé půlhodiny a zkoumání pasu  daří měnit dolary za Yuany, abych mohl koupit dárečky.

c10

Zaplaťpámbu netrpím, protože jsem už dávno objevil u obchodníka v díře ve zdi pivo Huan he. Otvírá se jako handgranát, ale jde pít a vedlejší obchodník mi ho pár beden za 10 yuanů vychladí.

Další den nám pořadatelé dělají ještě několik soutěží. Začínám zuřivě soutěžit, ale už je pozdě. Soutěže jsou jenom proto, aby jim lidi neutekli na finále a slavnostní závěr.

Stejně jich tam už půlka není. Půlka Irů a Lukáš s Patricií mají domluvené hotely v Xi-anu a mizí po obědě.

To je další bezvadná věc. Ačkoli pořadatel vydal pokyn k nákupu letenek z Xi- anu. Sám většině lidí koupil letenky ze Xiningu. Vzdálenost jako Hamburk- Budapešt. Bez znalosti čínštiny se v Číně cestuje pěkně blbě. Asi 15 se nás potřebuje dostat do Xi-anu. Já jsem v klidu. Ze Xi-anu mi to do Pekingu letí v sobotu v devět večer.

Do poslední chvíle nevíme co máme dělat a co se bude dít. Lukáš je značně nervózní. Prodal všechny luky, dokonce i luky se kterými stříleli soutěž. Má haldu peněz, ale není jednoduché proměnit čínské juany za dolary. V pátek dopoledne Patricie kupuje jízdenky a po obědě spolu s Lukášem mizí. Před odjezdem ovšem nastává výše zmíněná komplikace.

Chtějí vrátit peníze za zálohované hotelové karty. Paní v recepci nerozumí ani pantomimě. Přichází profesionální tlumočník. Karty byly vydané na Sodja, Novotný. Problém. Paní vytahuje z trezoru částku o 30 Yuanů menší a něco vysvětluje v jednoslabičných sekvencích. Už trochu Číňany znám, takže se nedivím. Jak to dopadlo nevím, protože jedu zase na stadion.

Vyhrál Mongol

Čínští Mongolové se od mongolských Mongolů liší tím, že se s nimi nejde domluvit. Mongolští Mongolové umí rusky.

Zase ceremoniál. Tentokrát jsem tým Holandska, protože Holanďani už všichni odjeli a za cedulí nikdo nestojí. Z optických důvodů tam musí stát běloch.

No nic. Obletují mě studentky angličtiny. Jsou velmi milé a přítulné a chtějí abych si je vzal a odvezl je k nám do Ameriky. Mám na krku visačku SU DA, Amerika USA Team. Zajímavé by bylo udělat konkurs.

Parta do Xiningu vyráží ve 4.42 ráno. Zatímco se jim pošklebuji, přichází pořadatel a sdělujie mi, že já jedu v 5.00 s Maďary. To si pěkně cestou pokecáme. Přestává sranda. Jdu spát v 10 hodin . V 11 mě budí Ibrahim, jestli nevím jeho číslo letu z Xiningu. Omlouvá se, že mě budí, ale je rozhodnut zkoumat mojí rezervaci letu. Znovu usínám asi ve 3, abych byl svěží na dva dny cestování zpět.

V Xi- anu mám fůru času, takže jdu do města. Ano- v tomto městě je uložen k poslednímu odpočinku první čínský císař a je zde terakotová armáda. Rovněž je to výchozí bod hedvábné stezky a kdysi hlavní město. Ostatně i předchozí město Tianshui leží na Hedvábné stezce.

Irové jdou se mnou. S Irskou angličtinou jsou na tom trochu hůř než já a navíc ve skupině musí být někdo rozhodný. Taxíkem se přesouváme do města. Pohledem do mapky odhaduji vzdálenosti a najímám dvě rikši. Irové jsou v úžasu že vím, kde jsem. Je to príma město. Xi an je mnohem hezčí a čistší město než Peking. Kanalizaci tu mají vyřešenou a zřejmě mají i kulturnější návyky. Krásné široké boulevardy . U jižní brány se mi dokonce daří sehnat pohledy. Výrazně je přefrankuji, ale není kam je hodit.

Městské hradby jsou 15 metrů vysoké a 12 m tlusté.

c12

Cestou zpátky se připojují další dva Irové, kteří jsou ve městě od včerejška. Hostel ve stylu Irish pubu za cca 15 korun na noc. Personál nám přivolává taxíky za neuvěřitelně nízkou cenu.

Už mě čeká posledních několik dobrodružství.

Napřed pokus poslat z letiště pohledy (snad dojdou). Nedomluvím se tam anglicky a paní u pultíku „poštovní služby“ kroutí hlavou a vyráží zvuky. Děvčata z cestovky které jsem udělal kšeft slíbila, že to pošlou.

Dobrodružství druhé- v Bejingu mám na přestup 1.5 hodiny. U letadla stojí paní s cedulí KLM, Sojda Amsterdam. Vleče mne maximální rychlostí přez letiště. Stíhám to se všemi bezpečnostními kontrolami a rozbalováním kufru jentaktak.

Dobrodružství třetí- v Amsterdamu je to totéž a ztrácí se mi kufr. Do Prahy doráží 11 hodin po mě.

 

Jednalo se zdaleka nejdobrodružnější lukostřelecký výlet v mém životě a bez plného sponzoringu za strany Číny a výrazné asistence armády tlumočníků si ho vůbec nedovedu představit. Asi je dobré si před cestou přečíst knihu Taj-pan od Jamese Clavela z důvodu pochopení odlišné mentality. Aby se běloch nerozčiloval, že je někde včas, první Číňan se objeví 20 minut po něm a pořád je ještě hodina času, než se něco začne dít. Že vás dusí do poslední možné chvíle. My potřebujeme všechno vědět s předstihem a jsme bez sebe, když se něco mění. Ostatně všichni komunikujeme anglicky kvůli americké neochotě učit se jazyky (a zvyky) , tak co se pak divíme. Komunikační problémy znám ostatně i z Francie, o Maďarsku nemluvě