Výroční Randezvous TJBD. Cestopis očima předsedy

Posted By on 6.6.2016

 

Version 2

Po zhruba osmi letech vytrvalého tlaku se podařilo přemluvit další členy PVIQ60 k návštěvě výročního Randezvous německých tradičních lovců. Dokonce se podařilo vylákat z jeho doupěte zamřelého jezevce Habakuka.

Randezvous je neveřejná akce které se zúčastňuje obyčejně kolem 70 lidí a je v mnoha ohledech naprosto mimořádná. Tradičně se odehrává na konci Velikonočního období, na svátek Těla a krve Páně,  kdy má spolková země Bavorsko  církevní prázdniny.

s13Na Randezvous mne poprvé pozval President a diktátor TJBD slovutný pan Alois Hofherr , s nímž jsem se sblížil v roce 2008 v Jižní Korei. Zde probíhal Světový festival tradiční lukostřelby kde pořadatel chtěl po účastnících aby měli kostým. Já měl kostým z Hamleta, Alois byl převlečen za bavorského pašeráka soli. Moc se tam nestřílelo, takže jsme hlavně kouřili.

Původní sestava byla vymyšlena na jedno auto s plánem- doktor Szel (dříve Sova) ke mně přijede na oběd i s potomky , naobědvám je a pak pojedeme do Bavor. Překvapivě o účast projevil zájem i Napeska a ještě překvapivěji Dawsa. Posledního zmíněného jsem už podezříval, že už má v plánu jenom šoupat ponožkami na vyleštěné podlaze, neboť provozuje kjůdo.

Všechny jsem v řádném termínu přihlásil na Randezvous, ale reakce Němců byla odrazující. Napařili nám plné startovné na celý týden a napsali, že je omezený počet účastníků, zvláště hostů.To jsme si pochopitelně vyložili jako neradost z naší účasti, ale nekonec vše dobře dopadlo.

V pátek 27.5. opravdu přijelo zlínské vozidlo krvavého řezníka doktora Szela (dříve Sovy) naplněné zmíněným otrlým mazákem a jeho dvěma potomky. Dle dohody byli nasyceni dvouchodovým francouzským menu, ale kafe jsme nestihli, protože přijelo Větvové vozidlo. Moje bagáž byla naložena k doktorovi Szelovi (dříve Sova), protože má velké auto, já k Dawsovi, protože zase až tak velké není.

Od Plzně jsme začali v protisměru potkávat konvoje US army. Což uvádělo do vytržení zvláště Napesku, který kdyby nebylo války ve Vietnamu, tak by musel chodit nahý. Popravdě se nám to líbilo všem a z okna jsme vystrčili vlajku Pražských

s10

Až do Německa probíhala cesta v pořádku. V Německu ovšem za první dědinou dobře známý „umleitung“, který nás stočil k severozápadu. Po chvíli jsem začal jevit nervozitu a vyžádal si mapu, na kterou jsem díky stařecké vetchozrakosti neviděl. Brejle byly v druhém autě. Dawsa zajel ohleduplně na lesní cestu, kde nebyla vidět ani ta mapa.

No- vše dopadlo dobře a cestu jsme našli ihned – respektive jsme jí neztratili, protože jsem jeli dobře.

Po chvíli se na obzoru objevila výrazná silueta hradu Flossenburgu a už nešlo zabloudit. Tady jsme vlastně v Čechách, protože tržní město Floss a i Flossenburg získal Karel IV. Od rýnského falckraběte Ruprechta a připojil je k Českých zemím.

A už jsme na tábořišti. Není tu moc lidí, protože probíhá závod loveckými hroty. No nic- těch pár co tu jsou zdravime a jdeme si postavit tábor. Tábor má v duchu husitských spanilých jízd obranný charakter. Oba vozy blatník na blatník, kolem do kruhu 4 stany. Doktor Szell (dříve Sova) nechtěl dovolit abychom do střechy jeho vozu udělali otvor na vlajkovou žerď, tak jsme mu ji alespoň přivázali k ráfku kola.

Potom jsme rychle šli na okruh střílený loveckými šípy, ale kousek za námi šla rota sklízečů, což jsme nevydrželi s nervy.

V táboře čekal kamarád Jesse, voják americké armády ze základny Hohenfels, což je legrace, protože na vojně jsem měl 2. lehký obrněný pluk v referátě. Měl sebou dvě starší děcka, ale ukázalo se, že jsou to taky američtí vojáci, jenom mladší. Jesse přitáhl tři bedny obsidiánu a pazourku na třískání, protože v červnu se vrací do USA. Udělal nám radost, protože se učí střílet palcem.

K večeři byly různé pamlsky z holandské trouby, vynikající bavorské pivo, strašná irská whisky a lahodná skotská. Rovněž různé pamlsky z bedny od roentgenu Bundeswehru z majetku doktora Szella (dříve Sovy).

s6s7

A ráno ta krása. Opakovaně jsme se shodli na tom, že takhle postavené 3D se asi nejvíc blíží naší představě o 3D. Většina terčů byla postavena tak, jak by zvíře vypadalo, kdyby bylo loveno. Buď terč, nebo střelec v krytu. Nic nebylo postaveno tak aby to byla „výzva“, ale jiné zásahy než na „komoru“ nejsou reflektovány. Při okruhu loveckými šípy jsou mizerné zásahy dokonce penalizovány. Pokusy jsou tři. Většinou si střelec může vybrat. Luky se používají lovecké, karbonové šípy jsou zakázány. Kladkové luky připuštěny nejsou, ale nejsou zde k vidění ani terčové luky .

s11

Všechny terče jsou soukromé a majitel je zhusta i staví.

V Čechách by takový závod asi zaznamenal menší zájem, protože to jednak není závod – ego zůstane hladové- a navíc je velmi náročný jak pro stavitele, tak pro střelce. Lovci staví kompozice. Kozoroh na skále, rodina bobrů u potoka, stádo srnek, vlci trhající kořist………pokud má následovat vodní scenérie, tak se pochoduje půl kilometru k vodě. Žádné „vyplňovací“ terče nejsou. Všechno má svůj smysl a někdy i humor.

s2

 

s8České výpravy se ujal samotný prezident Alois se svou stařičkou fenkou Finjou, která si žije svůj život. Hned na začátku jsme se domluvili, že nebudeme výsledky psát. Jde o pocit. Terče jsou opravdu krásně umístěné a některé navíc dost naturalistické. Ačkoli optických klamů moc není, je třeba se vrcholně soustředit a ne vždy se podaří komoru trefit napoprvé. Obdivujeme Dawsu, který má yumi a šípy které vůbec nejdou sehnat. Trať se (dle Dawsy) nachází na abyssálních hypidiomorfně zrnitých ( a navíc denudovaných)vyvřelinách porostlých borůvčím, tedy dle nálezu geologa prostředí pro šípy krajně nepřátelském. Přesto k prvním škodám na šípech došlo až odpoledne, a sice ztrátou po furiantském výstřelu mimo.

Dopolední část končila opravdu mimořádně jímavou scenérii ibexe a pumy na mohutném skalním suku.

s1

Odpoledne odpočatí, nasycení a natěšení jsme vyrazili na druhou (a zajímavější ) část okruhu. Již třetí terč (sokolík na bidle) stál předsedu nepovedený šíp. Který se napřed odrazil nahoru a zpátky, při druhém pokusu doleva a dolesa.

Pak následovala zmíněná smečka požírající prase, a Dawsovi osudná bobří rodina. Krásná kompozice byla v ruinách mlýna. Miniaturní sovička na pantu – mě se nesklopila , protože jsem prostřelil sovičku i s pantem- a rys. Sovička chtěla odvahu. Pak mufloun přes vodopád…..za zmínku stojí kompozice vydra, ledňáček, volavka – stříleli jsme ledňáčka a volavku- , či krokodýl syčící na gaviála.

s4

Obloha potemněla a v dálce někdo tahal plechy. Vypadalo to, že konec Světa se blíží, takže uvolněná část výpravy střílející na všechny terče neuvolněnou trochu znervózňovala.

Na tábořiště jsem dorazili jentaktak, nacpali bagáž a obsidián do aut a spadlo na nás nebe. Domů jsme jeli v dešti. V Bavorsku byly povodně . Příjezd domů byl v příjemných 6 hodin. Nebýt umleitungu, trvá cesta Radotín- Saint Otzen cca 2 hodiny.

Saint Otzen 2016 –propagace česko-moravské 3D lukostřelby v turecko –japonském stylu .

Posted By on 1.6.2016

Zapsal Doktor Szell, dříve Sova
Jako každoročně je to opět tady –setkání tradičních bavorských lukostřelců v malebném prostředí blízko hranic a Českého lesa kde snad k poctění místa nasazení našeho předsedy 3D v době základní vojenské služby pořádají bavorští lovci své každoroční orgie .
Díky své neuvěřitelné schopnosti okouzlit dav svými outfity , jazykovou dovedností, hlučným zpěvem i smíchem , zde náš předseda navázal nejprve křehké přátelství přímo z presidentem bavorských lukostřelců a aniž by si toho popletení Bavoři všimli začala tak invaze rozpínavé české 3D lukostřelby na západ. Inu platí zde české nabídni prst a přijdeš o ruku –minulý rok jsme na setkání jeli již 4 a letos v počtu 6 .Jakoby Bavoři něco tušili zkoušeli se nás nejprve odradit vysokými poplatky, ale pro finančně stabilní klub PV IQ 60 to nemohlo být překážkou .Navíc se předsedovi podařilo důsledným lobbingem na nejvyšších místech a zásahem do kursu eura na trzích s obsidiánem srazit výši poplatků na únosné minimum . Tak jsme tedy jeli – já ,dr.Zell (dříve lichotivěji Sova) ,jako nastrčená , jediná důvěryhodná osoba starající se o 2 dospívající chlapce ,předseda Myša jako oficiální hlava 3D, Napeska (důkaz toho že až dojde k obsazení Bavorského území první vlajkou která zavlaje bude PV IQ 60 ) a Dawsa (samozřejmě další člen PV IQ 60 tentokrát ale v přestrojení za emisara japonské lukostřelby)
Abych podpořil u dětí nadšení z výletu na nejvyšší míru zakázal jsem jim jít do školy už v pátek , nabalili jsme se vším potřebným k přežití (asi tak na 14 dní ) a vyrazili směr Radotín na místo konspirační schůzky .Tam nás předseda s moravskou pohostiností nakrmil několikachodovou menu francouzského typu , Myšovo kulinařské umění je známé ale mé chlapce zaujaly spíše stříbrné příbory z rodinného dědictví , výhled na rušnou křižovatku a vystresovaní holuby kteří se báli spočinout na střeše domu neboť tak riskovali okamžité sestřelení .
Vcelku dle časového harmonogramu se dostavila další část výpravy a mohli jsme vyrazit .
Těsne před hranicí jsme narazili na kolonu po zuby ozbrojených amerických jednotek .Nevěda zda se jedná o osvobození , invazi nebo jen přátelské cvičení jsme neohroženě vystrčili vstříc americkým vlajkám vlajku PV IQ 60 a z druhého auta tolik oblíbené trenýrky . Naštěstí předseda neměl po ruce žádnou oslavnou bouchající rachejtli což nám asi zachranilo život. Nevšimnuti jsme překročili hranici do zaslíbeného Německa, zažádali o azyl jelikož na našem uzemí se proháněji vojenská vozidla , obdrželi každý do začátku 800 Euro , já ještě dalších 800 Euro jako příspěvek na nezletilé děti a slíbili jsme jednohlasným Ja ,naturlich že se dokážeme asimilovat v nových podmínkách (Myša křičel německy že se dokáže milovat zcela určitě )
Posilněni prvním uspěchem jsme dorazili na místo setkání tradičních lukostřelců –ustrašený bavorský lid se ještě pokusil o poslední uskočnou lest ve formě mnoha objížděk , zmateného značení ale náš navigační expert Napeska si s tím poradil hravě –jedinkrát v životě dostal lekci v Madarsku a ta ho zocelila na celý život.
Na místě už z nás spadly veškeré útrapy cesty a konečně jsme se mohli projevit jako praví uprchlíci –uprostřed mítiny jsme rozbili velký tábor (po vzoru Mongolů jsme vezli několik stanů navíc abychom zmátli nepřítele svým počtem ) vyvěsili jsme vlajku aby visela výš než všechny ostatní a vyrazili jsme planýrovat místní kuchyni a sklad nápojů . Po cestě do kuchyně jsme se ujistili že jsme tu vítáni takže jsme nerušeně vytáhli krátké zbraně a šli trénovat na místní parkour-vše probíhalo dle osvědčeného scénaře ,já střílel do plechového berana , Mýša střílel všem zvířatům na oko , hledali jsme šípy , všichni obdivovali krátké luky a letos navíc i našeho zen lukostřelce , který asi nejsilnějším evropským kyudo lukem mistra Jeneše dokázal trefovat (i opakovaně) 3D zvíře na zonu.
Unavení propagací česko –turecko-japonské lukostřelby jsem zasedli ke stolu a pili a hodovali , navazovali nové známosti a utvrzovali staré , vyráběli obsidiánové hroty , předseda demonstroval místním tvrdost lidu za hranicí a holýma rukami a nohama upravoval hořící polena na táboráku.
Ráno po mocné na tuky bohaté snídani jsme vyrazili na trat –dopoledne 14 terčů na 3 šípy odpoledne 14 terčů na 3 šípy . Vzdálenosti mezi stanovišti výrazně delší , krásná procházka přírodou , stanoviště většinou z více 3 d zvířat postavené jako lovecká situace –stádečko divokých prasat , vlci u mršiny prasete , lednáček u bystřiny potoka ,sokol vysoko v oblacích na sklopné tyči …….prostě paráda . Navíc tím že se nám nikomu nechtělo kazit si kouzlo okamžiku zapisováním a psychicky náročným soutěžením tak jsme nic nazapisovali , nepočítali a jen si užívali každou ránu .Výsledkem samozřejmě byla naprostá pohoda omocněná pozorováním zenového lukostřelce v tradičním uboru a tak jak už to tak bývá když o nic nejde se nám všem extrémně dařilo a navzájem jsme se hecovali . Uondaní ale spokojení jsme dorazili do tábora a na PV IQ 60 padl stesk po domově , na prostředí se špatně adaptovali , vyuka němčiny vázla ,rodinné a přátelské vazby které zanechali za hranicí se ukázali být silnější než se původně zdálo ,německé pivo už jim nechutnalo , německá káva byla slabá a na obloze se začaly hromadit mraky .Smrdělo to průtrží mračen tak jsme zbaběle začali balit .Bylo hotovo , vše (včetně asi 100kg materiálu na kamenné hroty ) bylo naloženo a během minuty se spustil déšť . Dali jsme poslední kafe, čaj , buchtu , limonádu ujistili bavorské lukostřelce k jejich hrůze že příští rok přijedem zase a v mnohem hojnějším počtu a zmizeli jsme jako pára nad hrncem. Za hranicí naše moravská posádka předjela obsidiánem obtěžkané auto PV IQ 60 a za průtrže mračen, blesků a hromů jsme se pokorně vrátili do sluncem zalitého Zlína .


Větve se vracejí do Všetic

Posted By on 24.5.2016

v0Lukostřelba má ve Všeticích relativně dlouhou tradici. Obec Všetice leží asi 7 km severně od Neveklova. Pamětihodností kraje je rodiště Josefa Suka v Křečovicích (asi stejně daleko od Neveklova jako Všetice, ovšem směrem na Příbram) . Všeticemi prochází silnice Jílové- Neveklov a Slapy- Neveklov. Náš kamarád Vladimír zde má poměrně rozsáhlou farmu.

Do paměti Pražských Větví se Všetice výrazně zapsaly i mimořádně zdařilými večírky.

V roce 2006 jsem se zúčastnil několika klání v lukostřelbě v historickém kabátku. Bylo to díky známosti z pískoviště Evženovi. Zatímco se naše čtyř až pětileté potomstvo popelilo před restaurací Říční lázně (ano- sem chodil i MUDr.Vladislav Vančura z nedaleké Zbraslavi- známý mého děda MUDr.Valentina Sodji) dlouze jsme debatovali o lukostřelbě a Evžen projevil opatrné nadšení nad mými luky, které se vůbec nepodobaly anglickým dlouhým lukům. I mě vyzval k účasti na soutěžích, jejichž pravidla mi přišla poněkud zmatená , ale nešť . Laminát byl přísně zakázaný, tak jsem si udělal krátký tisový luk, aby se výkonově alespoň trochu přiblížil jezdeckému luku a pro jistotu jsem si s sebou vzal ještě reflexáček maďarské provenience a jakoby jezdecký luk od Bohouše Peroutky.

Děvče v převleku za Leontýnku Brtníkovou mi vysvětlilo, že reflexní luk není středověký a tudíž je zakázán, ale to nevadilo- měl jsem v záloze zmíněný tisáček. Chvíli jsme tam stříleli na louce, ale nakonec nás vyhnal pořadatel, že zdržujeme „bitvu“. To byl také hlavní bod programu, který jsme ale nevydrželi dokoukat, protože čtyřletý Mikuláš bitvu  označil za nesnesitelnou blbost.¨

Ten rok jsem podobných akcí absolvoval několik, včetně Mistrovství ČR v bojové a lovecké lukostřelbě. Mistrovství se odehrávalo na hradě Veveří a v mnoha ohledech mne zaujalo. Například tím, že hlavním programem byly i při relativně malé účasti fronty. Pak to, že pořadatel nezajistil vůbec žádné občerstvení. Vzhledem k množství pořadatelů a tomu, že se jedná prý o několikátý ročník mě to překvapilo. Pojetí lukostřelby nebylo sice ani tradiční, ani historické , ale bylo tak neskutečně zábavné , že jsem umluvil tehdejšího ředitele areálu ve Všeticích  Libora Zemana a ten zase majitele Vladimíra Maláka- což ve skutečnosti zas až tak velkou práci nedalo- aby se mohl udělat v nové jízdárně a okolí turnaj v tradiční lukostřelbě. Terče dodalo částečně nově vzniklé o.s. Lukostřelec  a částečně jsme je vyrobili já a Libor.

Po zkušenosti z „historických“ turnajů jsme použili systém rozdělení do skupin (3D jsme ještě neznali) a rozházení je po stanovištích. Nikde se nečekalo.

Každá další soutěž měla něco nového, a co nefungovalo jsme zkoušeli odstranit. V roce 2008 jsme pozvali tureckou celebritu Dr.Murata Ozveriho. Jurij mu koupil letenku a my ho hostili. Měl krásnou prezentaci turecké lukostřelby.

Další rok už bylo ve Všeticích zastoupeno 12 států. S přípravou závodu už výrazně pomáhaly Pražské Větve.

Rok na to se ne soutěži objevili jezdci na koních.

Spojení lukostřelby a mimořádně luxusního prostředí fungovalo velmi dobře. Začali jsme stavět vítězům a rekordmanům kamenné pomníky. Bohužel Libor ve Všeticích ukončil pracovní poměr . Sice jsme ještě udělali dva velké festivaly, ale už jsme toho moc nevymýšleli a v roce 2012 jsme myšlenku velkých festivalů opustili. Pražské Větve se v tu dobu již plně věnovaly 3D lukostřelbě.

Minulé léto, povalujíc se s Vladimírem u Kamberského rybníka , posteskl si tento jaká že je to škoda , že už se ve Všeticích nedělá lukostřelba. To byla ovšem voda na mlýn PVIQ60. Naše dvě lokality jsou už víceméně lukostřelecky vytěžené a navíc je znehodnocuje jejich oblíbenost u motorkářů.

Udělat ve Všeticích závod Českého Poháru ve 3D by se lecjakému pamětníkovi mohlo zdát podivné. Pro areál jsou typické především dvě svažité pastviny oddělené potůčkem a louka kde jsme stanovali, nyní proměněná v rybník. Ale před posledním Naadamem jsme dělali s Liborem širší průzkum okolí a proto vím, že za kopcem je další potok a přilehlé lesy skrývají velmi zajímavé terény.

Začátkem dubna jsme udělali s Napeskou a Jurou průzkum a terén shledali velmi vhodným. Jenom to vypadalo na poměrně dlouhý okruh.

V sobotu před závodem jsme to už prošli načisto a vysekali a vykolíkovali konkrétní střely. Navíc mi chlapci dovolili zřídit na trati občerstvení. To bylo především proto, že okruh byl opravdu dlouhý a kdyby bylo horko, nebo déšť, byl by závod poměrně fyzicky náročný.

V pátek jsme postavili 30 terčů a snažili se, aby trať zahrnovala prakticky všechny druhy střel, jaké se na 3D mohou vyskytnout. Navíc jsme se na krajinu dívali optikou lovecké estetiky.Kraj posázaví je opravdu moc hezký.

Jaké byly dojmy střelců znám jenom z vyprávění. V sobotu brzy ráno jsem totiž vyrazil do lesů obtížen cca 60 kg vody a potravin a začal vařit bramboračku.

Den byl pozoruhodně nádherný. Bylo polojasno a pokojová teplota. Lukostřelci vypadali spokojeně. Nabalil jsem se na poslední skupinu- tři kladkaři a longbowista a vrátil se s nimi na oběd. Ten probíhal v HP baru, který je tak trochu galerií mých prací.

Dekorovaní byli trochu chudáci, protože museli vystoupat na terasu. Ale tvářili se vcelku spokojeně. Děti dostaly od Větví mrkev.

v1v2v3v4v5

První Jarní Šíp, Radíkov. Cestopis

Posted By on 25.4.2016

Po výletu do Polska jsme asi nějak našli zálibu v komunitních výletech. Čáru přes rozpočet nám ovšem udělala rychlost přihlašování na Zelího turnaj. Než jsem stačil ukecat Pražské Větve, tak se na Jarní šíp (úmyslně nepíšu první, protože od začátku jara se už párkrát střílelo) přihlásili nějací lidé a bylo plno. Zaplaťpámbu Větve Severu přihlásily i rodinné příslušníky které je možno nechat doma a uvolnit mi místo na turnaji. Navíc se jednalo o pověstné stahování trenýrek před brodem, protože další chumel přihlášených odstřelila předpověď počasí, nemluvě o běžném procentu sebemilců kteří si projistotu zamluví na sezónu dopředu židle a pak se ráno rozhodnou, jestli se jim dneska chce.

a1

Kapitola 1.

Čekání na Godota.

Že bych turnaj propásl nehrozí, protože s blížícím se termínem mne začíná profesor Ammux bombardovat belologickými otázkami . Ve dnech bezprostředně předcházejících přecházejí náhodné střely v kobercový nálet. Bere to ten tatínek zodpovědně.

Nabízí mi i svezení. To vítám, protože autíčko mám před technickou a nechci provokovat orgán. To bude krásné svezeníčko. S ním přichází první trest- jedeme ve čvrtek, vracíme se asi v neděli.

Kdybych náhodou nevěděl, že se blíží termín nepřiměřeně luxusního volna na vrcholu sezóny, začínají mi volat nervózní klienti. Otázky typu“jak jsem si u vás v prosinci objednal“ jsou velmi nepříjemné a že jedu na týdenní dovolenou nikdo (ani rodina) nechápe.

Tady bych si možná mohl dovolit malou filozofickou odbočku ke žvástům typu- 3D je drahé. Někam se trmácet kvůli 28 šípům?……..Ráno nasednu do auta, zaplatím 400 CZK, večer jsem doma

Čtvrtek brzy ráno.:“po obědě jsme u tebe“. Čtvrtek dopoledne:“ po obědě vyrážíme“. Dělám si brzký oběd a vyhlížím kamarády. Ve dvě se začínám trochu nudit, tak si zajedu do Hornbachu pro dvě plachty (kdyby bylo ošklivo) a židličku k táboráku – už jsem starý na vlhký zadek. Nechávám zde 780 CZK……….čtvrtek v 16.55:“blížíme se ku Praze. Za chvíli jsme u tebe a půjdem koupit něco k jídlu“. Hmm. Po Pražském okruhu?Za chvíli? Jdu na nákup k řezníkovi a do zeleniny. Pak si vařím kafe, jdu se vykoupat a otvírám knihu. Zvoní nájemnice. Nezvoní jí zvonek. Místo ošklivého fungujícího zvonku si koupila hezký nezvonící bezdrátový. Seznamuji děvče s převratným vynálezem tužkové baterky AA. Ne. Nepůjdu ji koupit. Ne. Nebudu ji vkládat. Opravdu jí mají všude, i v krámu přes ulici. Ne, není to práce nevhodná pro ženy. Pokud ano, je třeba si najít muže.

V 17.10 přijíždí veliká dodávka plná Větví Severu a piva. Řídí Padre, nemá známku.

a

Pozdě večer děláme v Hradci radost Zelímu a jdeme s ním na jedno do vedlejší restaurace. Rádi nás tam vidí, protože pivo tam stojí jako na Octoberfestu a je tam prázdno.

Do Radíkova přijíždíme za šera. Rychle natahuji plachty, Ammux si staví polyesterový krtinec, rozděláváváme oheň a začínáme se družit.

Kapitola 2.

Zima přichází

Rychle se ochlazuje. Mám sice dobrý spacák, ale přeci jenom se mi hůř usíná. Ale jako bývalý extrémní tramp znám trik- acylpyrin- zrychluje krevní oběh. Další trik je chemický polštářek do spacáku. Usínám. Zdá se mi o Václavu Havlovi. Přichází ke mně….ale proč má tu vlajkovou tyč s červenými trenýrkami? A proč za ním běží číňani s činely? ……Hrůzou se budím. Přichází Zelí a zvoní o sebe dvěma lahvovými pivy. Je šest ráno a je třeba jít stavět trať. Voda vedle mě je zmrzlá.

Kapitola 3.

Stavba

Dali jsme si kafe, guláš a bábovku a Zelí mě přejel náklaďákem- prý to nějak málo zatáčí. Asi to ani nebrzdí.  Když jsem viděl mateřský náklaďák s vykládací plošinou narvaný až po střechu potřebami na turnaj, trochu jsem se zaradoval, že už takovéto závody nestavím. I když už člověk neinovuje a moc nových věcí nevyrábí, stejně je to plný tirák krámů které je potřeba roztahat po krajině. Navíc to pak musíš několikrát pro jistotu projít, aby vše bylo podle tvých představ.

z1

Osobně za takovou hromadou terčů vidím – kromě božských nápadů- tisíce v materiálu, a další tisíce ve stovkách hodin práce.

Na oběd nás pozvali rodiče Jařenky. Strašně milí lidé žijící v Radíkově na návsi . Je to u nich mazlivě útulné. Slepice s vídeňským knedlíkem a kávička. Počasí je uspávající.

a0

Zelí bedlivě kontroluje a řadu nápadů zakazuje. Srandovní kameny před terčem nevidí rád. Nic nepomáhá argumentace, že jsou zcela mimo ránu. Je nás jak mravenců, takže již brzy odpoledne můžeme kontrolovat jak pokročilo brazírování hovězí bachoviny a jestli je lepší Krakonoš, nebo Rudolec.

z2

Kapitola 4.

Večírek

a2

To je hlavní smysl téhle akce. Větve Severu posiluje Eddie. Takže jsou v plné síle . Ajuta, Tatínek profesor Ammux, a Eddie. Padre je sporťák a vegetarián. Přesto příjemný člověk. Ajuta je nervózní, že bude muset platit chatičku. Měla s ním jet rodina. Neboj kamaráde- chatička je lepší než acylpyrin. Není čas na hrdinství. Jsou tam 4 postele, jsem připraven dát čtvrtinu. Je to jinak. Ve dvou postelích spí lišáci, ve druhých dvou nějaká Ajutova kamarádka s chlapcem. My platící spíme v uličkách tam, aby na nás noční chodci nešlapali. Neuvěřitelných 8 lidí.

Večírky probíhají dva. Jeden u táboráku, jeden v kulturáku, kde je i točené místní pivo. Chůze pro pivo je zřejmě náročná činnost . Kdo tam jde, už se nevrátí. Nakonec jdu i já. Skoro všichni mí známí a kamarádi jsou v kulturáku, kde je teplo. U ohně, kde teplo není ,skoro nikoho neznám.  Po včera zakoupené rybářské židličce mi poskakuje opilec ve snaze mi jí z legrace rozflákat. Za chvíli je přiváben jinou zábavou, takže si mohu sednout zpátky do svého křesílka. Opilec se vrací a upřeně kouká, kdo mu sedí v židličce. Poté mi s pocitem zadostiučinění sedá do klína. S partou u ohně se nějak nemohu sladit, takže jdu do kulturáku , židličku si beru s sebou a pak jdu spát. I když spím na linoleu, spí se krásně. Hovězí je ráno sežrané.

Je to trochu smutné, ale z pohledu veterána lukostřeleckých večírků se mi zdá, že společnost tradičních lukostřelců nabobtnala o něco,  co je k vidění v létě na Vltavě. Přiznám se, že jsem zvažoval zda tradici Naadamů neobnovit. Ne. Kongres IQ60 je tak akorát. Znovu si naplno uvědomuji hrdinství Zelího , jeho rodiny a přátel.

 

 

Kapitola 5.

Závod

Předpověď zněla více než ohavně. Přesto je hezky. Velmi se na střelbu těšíme, protože Zelí je génius práce s terénem a má minimum špatných nápadů. Vlastně žádné. Osobně jsem smířen s umístěním tak někde v půlce a žádné výjimečné výkony nečekám. Minulý týden mi uřízli z pravého oka kus rohovky a vidím mlhu.Družstvo tvoří Větve Severu a já- jediný zástupce Pražských Větví. Ajuta otevírá desky a jdeme na to. Jsou tam nějaké barevné papíry a bílé papíry. Ajuta, Ajuta, Tatínek, Tatínek, Eddie, Eddie. Já a Padre tam nejsme. No nic. Na základnu je to slabý kilometr. Registrace ukončena, papíry uklizeny. Ještě že je tam Jařenka a papíry nám vydává. Registrovat jsme se byli, lístek na oběd máme, ale registrační procedura je natolik odlišná od všeho co znám, že nejsem schopen odhalit zda je vše v pořádku.

Kvalitu střelců posuzuji podle terčovky. Chce se mi nade mnou plakat, ale Větve Severu střílejí velmi pěkně. Příšera z jezera je před jezerem. Tento geniální Zelího výmysl je nenapodobitelnou didaktickou pomůckou pro všechny, kteří mají problémy s pokorou. Čím dál stojí střelec od terče, tím vyšším číslem se jeho výkon násobí. Příšera má komoru velikosti většího(ne největšího) 3D terče. Průměrně matematicky zdatný střelec si snadno spočítá, že nejvýhodnější je pozice ze které mám jistotu zásahu vysoce bodovaných zón a pravděpodobnost minutí je prakticky nulová a ne jít co nejdál. Je výhodnější trefit z blízka 5 bodů, než z dálky jeden a ten násobit 3. Tak máte sice hrdinský pocit, ale žádné body a navíc si jako já zaplavete v jezeře.

a3

Bílá paní nějak standartně, 3D je pro nás rutina, ještě Králův ústup a střelba z blbých pozic. Ta mi nejde ani normálně, natož s nevidomým okem.

Větve Severu jsou bezvadní lukostřelci a i lidsky příjemní lidé. Tatínek na to, že střílí od Vánoc palcem je neskutečný sniper. Ajuta střílí jako stroj. Bezvadná technika. S krátkým jezdeckým lukem je mediterán trošku složitý, ale třeba na 50m prakticky nevyleze z červené. Padre začal opatrně, ale po chvíli se taky srovnal.

Oběd svíčková(vařená) a pak ještě soustřel a dálkovky. Ty nám tedy šly bezvadně. Zelí  to má z kopce, takže stačí jeden šíp na „ohmatání balistiky „ a pak už to sázíme do terčů. Asi nám to pomohlo, protože se umísťujeme pěkně, já jsem dokonce nějakým zázrakem vyhrál. Pazourkovou kudlu jsem dostal a velmi pěknou akustickou medaili.

Nemám moc rád střelbu s časovým limitem a běhání nesnáším, ale Zelí má rychlopalbu v rozumné míře a běhání nemá vůbec. U vyhlášení se projevil další geniální rys Zkušeného večírkáře Zelího. Jako ceny dával potraviny vhodné k snídani. Večírek jsem tentokrát strávil v kulturáku celý. U ohně jsem si připadal stísněně.

A v noci přišla slibovaná sněhová bouře a hnusota.

Česká Kanada je kouzelný kus naší země. Radíkov je malebná jihočeská vesnička. Větve jihu jsou neuvěřitelně kvalitní a výkonná parta. Takto pojaté soutěže vedou k neskutečné střelecké všestrannosti. Tradiční lukostřelbou bych to nenazýval, ale je to velmi dobře vymyšlené a postavené tak, že jsem nepřišel o jediný šíp . Jeden jsem namočil, ale to byla moje svobodná volba, stejně jako volba, jestli si pro něj poplavu. Mám možnost srovnávat s jinými zeměmi a musím říct, že Radíkov je vysoký nadstandart.

 

Třikrát sláva Zelímu, hrdinovi a Bohu večírkové lukostřelby

 

Střelba do kukuřice (cornstalk shooting)

Posted By on 4.3.2016

člán.terčAčkoli si řada lidí pod jménem Cherokee představí výkonný terénní automobil, ve skutečnosti se jedná o zcela výjimečný národ severoamerických indiánů,žijících převážně v Oklahomě a Severní Karolíně (území v Tennessee a Jižní Karolíně jim Spojené Státy ukradly).Mají jedinečnou kulturu a vlastní písmo. Luk znají zhruba 5000 ket a jeho vynález považují za jeden ze zásadních zlomů ve své historii.

Cherokeeové stále udržují své tradice , mezi něž patří i lukostřelecká soutěž „cornstalk shooting“.

čl.sou

Soutěž se střílí na 50-125 yardů na zvláštní terč tvořený svazkem kukuřičných stvolů sevřeným mezi 4 pruty . Terč je 3 stopy vysoký, 3 stopy široký a 12 palců silný. Na střelnici jsou dva terče  umístěné naproti sobě a střílí se podobným systémem jako francouzský bersault.

Lukostřelci jdou po výstřelu k terči, kde se zapíše výsledek. Hodnotí se, kolik stvolů šíp propíchl. Tedy jednak přesnost a jednak razance. Procedura se opakuje, dokud některý ze střelců nedosáhne 50 bodů. Počet střelců v týmu žádné pravidlo neomezuje.

Pravidla povolují moderní materiál na tětivy, tabky a další přiměřené vybavení, ale luk a šípy musí být vyrobeny z tradičních materiálů tradičním způsobem

Team většinou reprezentuje nejlepší střelce z dané komunity

Kdy soutěž vznikla se neví, ale mezi Cherokeei je značně oblíbená jako hazard

Pro střelbu se používá rovný čistý kus země , zpravidla dlouhý 150 yardů

Luky jsou ze dřeva „Bois d´arc“ (to nevím co je), šípy z akátu a hroty z pružin a poměrně dlouhé