Posted By Mysa on 4.7.2016
Na ME ve 3D v Saalbachu se chystala mohutná česká výprava. Potvrzovali jsme pořadateli účast 38 střelců. Bohužel v kategorii primitivů jsme byli jenom tři. Já (Mýša) za Větve, pan Strakapoud Miklíček za Itaclub a Renka Nováková za Falcon.
Měli jsme objednané vcelku luxusní apartmány , kde měla bydlet rodina Provazníkova, Ita, Vavrda, Bob, pan Velkostatkář a Jarda Tomek, který nakonec musel v Budějovicích do hospody a nikam nejel.
Zbytek výpravy bydlel jinde
Těsně před odjezdem nám k celkem drahému bydlení Rakušáci přirazili ještě 50E za úklid a asi 10E za to, že dýcháme
Vyrazili jsme s Ivetou bez Jardy, zato s velkoryse naloženým vozidlem. Vezli jsme jídlo, pití, nádobí, kafe, luky, šípy, dílenské opravárenské vybavení, vlajky, vuvuzely, rachtadla……..
Před Salzburgem staví Ita u pumpy, kde je velké množství historicky vypadajících českých sportovních autíček na cestě ze Sardinie. Nálada je vynikající
Cesta byla moc krásná. Od Salzburgu jsme jeli na jih krajem Adolfa Hitlera a jeho Orlího hnízda krásným kaňonem. U Zell am See správně odbočujeme do hor a nacházíme Hinterglemm i barák. Vzápětí přijíždí Petr Dlesek pro doklady k registraci a jdeme se všichni zapsat. Ačkoli se nesmí na trati kouřit, dostáváme zapalovače.
V neděli ráno musíme s Robertem na brífing kapitánů pro informace. Pak si jdu s Provazníky střelit cvičný okruh za 10E a večer jdeme na průvod. Průvod slušně proprší a tak je to i v pondělí.
V pondělí jdeme bílý okruh s názvem Top of EBHC. Slovem My jsou míněni : Primitivní muži, primitivní ženy a veteráni BB (Milan Hladil a Štefan Myšiak)Znamená to že se jedná o nejvýše položený okruh, nejtěžší a chodecky nejnáročnější. Celý okruh je postaven nad hranicí lesa ve výšce 2100m.n.m. V lanovce máme pocity jako ve startujícím letadle. Hučení v uších….
Na shromaždišti je atmosféra jako na Woodstocku. Tam jim taky sprchlo a odpůrkyně podprsenek se vrhaly do bláta. Tady sice žádné takovéto uvolněnosti nebyly, ale alespoň to Rakušáci zkusili vyvoláváním vlnění a optimistickou hudbou. Čvach, čtvacht, blemc čvacht.
Nahoře jsou tři stupně nad nulou, lehce prší a je tam místy sníh.
Zato potkávám spousty kamarádů. Rád vidím švýcarského primitiva Láďu Drábka i holanďanku Lindu.
Sestupujeme v pěti až šestičlenných skupinách opatrně lavinovým svahem s klesáním cca 45°. Terén jsou šutry místy porostlé lišejníkem, v ďolíkách i borůvkami. Pak vstupujeme mezi lavinové bariéry a klesání se ještě zvětšuje. Jdeme kolem páru vcelku slušných lyží po lyžaři, kterého tam v zimě zachraňoval vrtulník. Trochu si říkám jakého blba tam asi napadlo jezdit. Zároveň si intenzivně uvědomuji, že tohle půjdeme i nahoru. Poučka , že v případě nebezpečí třikrát zahoukají a my máme běžet do domečku u lanovky mi přijde srandovní. Z těchto atletů tam řada asi ani nedojde. Vláčejí s sebou nesmyslně narvané batohy. Dva batohy nesu skupině nahoru, protože oba majitelé vypadají že umřou. Nahoře si Rakušák vytahuje cigaretu, takže mu batoh vracím. Vzdálenosti jsou impozantní a za některými terči jsou zástěny. Kupodivu se moc nelámou šípy, protože lišejník je dost hutný.
Tři terče dávám velmi pěkně na první pokus. Pak přichází mlha. Kupodivu nás to i tak baví. Střílíme opravdu instinktivně a zásahy identifikujeme po zvuku. Bohužel odvrácenou stranou této zábavy je , že vyrábí outy, tedy že přicházíme o body. Zhruba po osmi terčích je kuřárna a kiosek, kde si může člověk koupit za 40 korun kafe a za 80 korun žemli.
U kiosků se taky potkáváme s primitivními děvčaty, což je milé.
Luk celkem hbitě reaguje na změny počasí a teplot, což je naopak nemilé.
V sedle pod vrcholem si přilákávám ovečku a pokouším se dělat selfíčko, což není lehké, protože telefon nemá čelní kameru.
Tři terče před koncem je trochu problém. Skupina ve předu si všimla že je mlha a déšť a čeká na lepší počasí. Sice ji technicky můžeme předejít a terč si pak dostřelit, ale to je v lavinovém svahu pravidlo k smíchu. Sklon je větší než 45° a budeme rádi, když těch 300 výškových metrů k lanovce překonáme bez fraktur a infarktů.
Ostatně vrtulník zasahoval třikrát. Dvě komplikované zlomeniny, jednou infarkt.
Po 30 minutách v dešti a mlze se opatrně ptám, jestli už někdo namaloval želvu. S překvapením zjišťuji že z těch padesáti lidí ve frontě to nikoho nenapadlo. Rychle vyrábím olejovým fixem na lavinovou bariéru želvu a počasí se během sedmi vteřin mění. Tato historka má ještě drobné dozvuky.
V středu mi na banketu předsedů vypráví Prezident Loef Smith jak u nich v Jižní Africe kouzelnice způsobila lokální přírodní katastrofu. To znám, protože v tom měl prsty můj kamarád Pavel Štingl
V úterý jdeme na nejhezčí trať jakou jsem kdy viděl. Je hezky, sluníčko. Vezou nás traktorvláčkovým šnelcukem na konec údolí, kde je jakýsi přírodní zábavní park a Rakušané se tam mohou za 30 EUR pověsit. Alpské louky a ze všech stran do údolí padají vodopády. Bohužel kapitán skupiny je bývalý důstojník vojenského námořnictva NDR, takže bez focení, bez přešlapů, podepsané šípy…první člověk který zná knihu pravidel nazpaměť. Už ho znám z Francie, kde nás taky celý den buzeroval, takže mě vítá radostně. Alespoň mluví anglicky a rusky. To je vzácnost. Většinou jsou kapitán i oba zapisovači Rakušáci, nebo Němci a něco si mezi sebou chrochtají o mých bodech, jinou řeč neuměje. Pošasí je stabilní, takže nástřel je víceméně normální. Na nohou mám promočené smradlavé vojenské půlitry.
Ve středu si už beru pantofle z Vietnamu. Víc než terén mě trápí mravenci. Na pantofle jsem zvyklý a k překvapení Němců při pádech z hory chytám já je. Ve skupině čtyři němci- jeden trochu mluví anglicky a Švýcar Alain nemluvící německy, ale francouzsky a italsky . Ze vzdoru hlásíme italsky. Skupina je trochu depresivní. Není se s kým bavit, připadám si trochu jako „nejlepší kamarádka na randeti“ a nikomu nám to moc nejde. Je to trochu depresivní Standart 3D, který u nás zaplaťpámbu nestřílíme. Dva šípy na terč a body naskakují zvolna.
Trochu zpestření je, když nás u kuřárny dochází dívčí skupina a jde hřadovat do mraveniště. S mobilem číhám na výskok, ale je tam maršál, takže mobil zase schovávám. O výskok dějiny přišly.
Mravenci jsou všude a nesmí se na ně šlapat, což nejde.
Večer je banket pro prezidenty, kam jdu pletichařit, protože Němci mají radikální návrhy pro světovou radu a potřebuji taky vyjednat ME v Čechách. Velice nás rušily dvě pěkné servírky v dirndlech. To je takový tyrolský kroj který je něco jako polička na ňadra, která na ní leží a ty se máš dívat do očí. Oční nerv je pak strašně přetížený.
Ve čtvrtek máme volno a venku probíhají čtyři roční období. Myslím na holky na bílém. Jak se ukázalo tak zbytečně, protože Rakušáci už bílý okruh neotevřeli.
V pátek se má střílet v podstatě stejné 3D, jako u nás, jenom trochu dál. Vyrážím opět v pantoflích, ale Robert mě varuje, že okruh je v rašeliništi.
Nádhera. Krásný rozhled.
Na 6. terči mám 78 bodů. Paráda. Bohužel kuřácká přestávka a dva outy. Z toho jeden na bizona. Pak už se chytám. Komora, skorokomora, out- ale ten dali všichni, skorodvacka, nepochopitelný out a kuřácká přestávka. Pak komora a na dalším terči šíp mizí v rašelině, potom outy než si nacházím šíp „trefovač“ na posledním terči před kuřáckou přestávkou. Pak už si dávám jenom jeden out na maximálkách. Ostatní proměňuji.
Bodově mizérie, ale družstvu přesto unikám o 40 bodů.
V zásadě je mi to pumpička, protože soutěž jsem vzdal víceméně už po pondělním debaklu. Přesto očekávám spíš postup než sestup. Na 31. místo ze zhruba 100 střelců
Pro jistotu jsem se pokusil šlohnout bedničku s výsledky, ale chytili mě po dvou metrech.
Večer je vyhlášení. Až na řídké vyjímky mají všichni národní dresy, nebo klubové dresy. Já mám tričko našeho vlčího bratrstva a CZE na zádech. Je tam hodně Jindřichů Mikolášů, protože Strakapoud šmelí dresy. Ze mě se hbitě stává Holanďan, protože Vavrda touží po holandském kloboučku. Vyměňuji za svůj mnohem kvalitnější klobouk, ale vzápětí dostávám ještě jeden návdavkem.
Moc mě to tam nebaví, protože hudba dělá kravál že nejde mluvit a pivo stojí tolik, že nejde pít.
Vyhlašování je v němčině s přebuzeným překladem, že tomu skoro nerozumím.
Češi získávají 6 medailí, takže jsme úspěšná výprava. Radost mi dělají. Nejšťastněji vypadají obě medailová juniorská děvčata Lucka a Majda.
Trochu nás namíchli, protože kartičku na lanovky bez které nejde střílet nám dali k proplacení. Ostatní ji dostali zadarmo. To že na ní je sleva na taxíky a městský bazén je chabou útěchou.
Ráno zabalíme a jedeme s Ivetou nach Budějovice. Cestou si ještě dáváme jídlo na břehu jezera chladného v křovích stinných. Pak krátce pomluvit budějovické pivo v podniku zrádce Jardy Tomka a hajdy domů. Doma čeká dítě s vysvědčením. Má kliku, že jsem unaven.
Category: Aktuality |
No Comments »
Štítky:
