Jemparingan- Indonézie

Posted By on 26.2.2018

Tuto svébytnou formu lukostřelby Pražské Větve praktikují už několik let, neboť jejím prostřednictvím trénují co nejlepší vertikální přesnost.

19601362_1180955875343040_4289385404562866909_n

Ve své původní podobě je Jemparingan střelba vsedě na vzdálenost cca 30m a na terč zvaný „bedor“. Bedor je terč dlouhý 30cm o průměru 3,5cm. Má bílou barvu a červenou „hlavu“. Je zavěšen svisle.

article-doc-ey359-36IJMZpjlt8a785c25fa7da9dfac-714_634x426

Nejčastěji se střílí sady 5 šípů ve dvaceti kolech. Jedna sada je cvičná. Bodování je 1 bod za zásah, tři body za „hlavu“

Pod terčem je zavěšen zvoneček, takže střelec zásah slyší. V Pražských Větvích má terč průměr 8cm a délku 70cm, takže střelec zásah vidí

Soutěž , či hra byla určena pro královskou rodinu a nobilitu království Maratam, nebo Yogyakarta. Později obocně pro udržení formy vojáků

8

Po  Java oorlog (jávanské válce) a válce na Sumatře v první třetině 19. stol.byly v Holandské Východní Indii přijaty zákony velice striktně regulující veškeré zbraně, včetně luků a mečů.

i1s-l300

Veselý rok 2018

Posted By on 28.12.2017

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pozoruhodné zážitky z Itálie

Posted By on 27.6.2017

Mistrovství Světa ve 3D

Nakoukání na Italskou kultůru

itálie 17. stol

 

Snad zahájení v Palazzo Vecchio ve Florencii, snad setrvačnost, snad jistota že budu mít tentokrát v ruce pravý a krásný hornbow a možná organizační erupce Petra Dleska který nám koupil na týden hrad v Chianti rozhodly, že jsem se přihlásil na MS ve 3D ve Florencii.

Italové udělali řadu věcí jinak a už jenom to nás mělo varovat. Bydlení jsme si zabukovali dlouho dopředu a přesné místo bylo zveřejněno až pak. Zase se bude jezdit 30km tam a zpátky.

Nová byla i nezbytnost platit okamžitě, takže turnaj byl za týden kompletně obsazen.

Jak se termín blížil, začalo to být ještě zajímavější. Italové si všimli, že mají na webu špatné datum a závod posunuli o den dopředu. My ovšem měli ubytování přesně na závod, čímž se nám o den prodloužila dovča v Itálii a vyvstal zajímavý problém kde strávit sobotní noc. Naštěstí i tohle Petr dokázal zařídit.

Pak začaly chodit zajímavé zprávy od pořadatele dílem komerčního rázu (chtěl peníze), dílem svědčící o osobitém přístupu k pořádání MS. Například se ukázalo, že Italové zapomněli zajistit parkovací kapacitu.

Jisté náznaky, že se bude jednat o nestandartní akci bylo možno pozorovat dopředu.

Za dobu kdy jsme v IFAA máme za sebou následující akce-

Francie EBHC- dva rauty zdarma, skvělé občerstvení na shromaždišti, desítky pořadatelů, skvostné zahájení…..Byl i banket pro předsedy, ale tam jsem nebyl, protože na něj se zvalo na sobotním briefingu kde jsem nebyl, protože se jelo autem v noci.

Maďarsko WBHC- občerstvení na začátku a na konci zdarma-nevím jaké, protože jsem byl v Tibetu

Rakousko EBHC- poprvé (prý v historii IFAA) se za raut na konci platí 20E, což se sice ukazuje jako vyhozené peníze, ale na Rakouské poměry ne až tak velké. Na shromaždišti množství vynikajících služeb a vše víceméně v dosahu pěšky, nebo stále jezdícím shuttlem. Skvostný banket pro předsedy s nakoukáním do dirndlu (taková polička na ňadra).

Itálie- Zahájení bez banketu, na závěr banket na prestižním místě za 35E . Ukazuje se, že  místo ceremoniálů a místo střelby jsou od sebe vzdálené nejméně 60 km , dle mapy po okreskách. Víc se nedá zjistit, informace jsou kusé.

Nakládám Milana Hladila a přesouváme se do Budějovic. Ráno vyrážíme s Itou jejím autem do Florencie. V cca pět ráno, abychom stihli registraci v sobotu a nemuseli se v neděli vracet do města. Já a Ita trochu mžouráme. Milanovi vstávání v pět nevadí- je zvyklý.

Cesta je trochu srandovní, protože Iveta má v pažoutu francouzskou navigaci. Ta jednak odmítá vzít na vědomí vývoj rakouské dálniční sítě za posledních 20 let a jednak lpí na cestě přes Graz a Benátky. My chceme přes Brener. Celou cestu vydává nesmyslné pokyny. Před Brenerem se stroj uráží a vstupuje do stávky. Mapu Itálie nemá.

No nic. Florencii najde každý. Místo registrace si pamatuji z mapy a orientujeme se podle Brunelleschiho kupole. Rituál předávky zbraní známe a můj luk od Lukáše Novotného s libráží někde mezi 80 a 90 librami vyvolává pozdvižení. Vzápětí prochází kontrolou bez problémů střelec s laminátovým jezdeckým lukem a FF tětivou.

Přesouváme se ubytovat což zvládáme s Milanovým mobilem a intuicí víceméně snadno. Navigace v autě je naprd, protože nic z toho co známe tam nejde vložit. Po Via Pumpa (na 800 metrech je 15 benzínek) opouštíme Florencii a po trase Impruneta, Strada in Chianti, 2x kolem rolníka, Mugnana, Chiochio, Strada, Chiochio, Via Mugnana a Chiochio snadno nacházíme hrad.

Ita jde bydlet do věže hradu s holkama, já s Milanem si zabíráme komnatu v přízemí a hajdy do bazénu. Chiméra zajistila sudy s pivem, což je asi vhodnější než jiné alkoholické a osvěžující nápoje.

fl

Hrad leží na úbočí hory pod kostelem San Donato in Mugnana v prasečím údolí. Je tam strašných kanců a jsou vidět i přes den. Hradní pán loudí ať je trochu vystřílíme. Bohužel se to nesmí a také nemáme lovecké šípy. Přes údolí je další hrad Castello di Sezzate.

Artróza mě kroutí že skoro nemůžu chodit. Máme s sebou ortopeda a anestezioložku kteří dělají koncilium jestli mě řezat, nebo zfetovat.

ms

U registrace jsem si přečetl že briefing delegátů je v neděli dopoledne. Bývá v sobotu večer a takhle mi vyvstává opruz přepravit se ráno 30km do Florencie a tam se smažit celý den. Snad tam někdo pojede.

Jede Dušan, ale brzy ráno, aby si užil Florencii. Program: 11 hodin briefing delegátů, 16 hodin briefing generální, 18.30 průvod od Santa Maria de la Fiore k Palazzo Vecchio.

Čas čekání na briefing trávím pomáháním českým střelcům s registrací. Nová je i povinnost znát své registrační číslo.

Briefing stíhám jentaktak, protože nikdo z pořadatelů neví, kde je. Nakonec to najdu svým holubím instinktem. Zaplaťpámbu je trochu zpožděný. Pořadatel byl požádán o vodu. Šli jí shánět. Jinak vedro jako v peci, ale na registračním místě není k sehnání nic. Dva minimalistické Italské stánky s lukostřeleckými koženými doplňky a jeden s upomínkovými předměty na WBHC. 30E za bavlněné tričko? Za to jsem schopen koupit zimní bundu. Akci dostal za úkol zrealizovat místní klub Compagnia Arcieri della Concordia, který dostal nápad dělat MS v počtu 21 lidí, co nejvíc dostat a co nejméně utratit.

Na briefingu se dozvídám že je absolutní zákaz kouření-sucho- , že koupili málo vody, tak ať si raději nosíme vlastní a že jsou tři parkoviště a na Ricavo je naprosto vyloučené jezdit autem. (Italové můžou). Dopravu budou zajišťovat autobusy.

Už začínám tušit že briefing ve 4 je ztráta času a koho potkám, tomu to říkám.

Ten briefing v16.00 jsem měl dělat já, ale nikdo mi to neřekl. Kdo jel do Florencie, připadal si trochu jako blbec.

V poledne vyrážíme s doktorem Szelem(dříve Sovou) , Arnim a Kačkou Kučovou nakoukávat na Firenze. Kopeček zmrzliny tam stojí jak flaška slušného vína.

Před Signorií nacházíme další Čechy. Ještě vlezeme do gotického kostela Santa Maria del Fiore na kterém je zajímavé, že ačkoli je gotický, má jednu z největších kupolí  kterou stavěl zlatník (ne architekt) Brunelescchi. Italská gotika je od  německé a francouzské  značně odlišná. V původním návrhu je zakázána jakákoli zdobnost uvnitř chrámu a opravdu je vnitřek poměrně prázdný a na rozdíl od francouzské gotiky která povznáší, tady vás hmota drtí. Veškerá zdobnost je ve venkovním barevném obložení a sochařské výzdobě.  Uvnitř upozorňuji na portrét Danta Alighieriho. Fresky uvnitř kupule od Vasariho byly několik set let považovány za vandalismus. Ostatně není na nich jediný lukostřelec. Na výzdobě , a hlavně na výzdobě a dveřích sousedního Baptisteria pracoval například Ghiberti a jeho žák, jakýsi Donatello.

 

Na věž od Giotta nelezem- chtějí za to 15E. Zato lezem do kavárničky kterou provozuje Albánec Gorgy který se nás pokouší marně omámit grapou a pak nechce peníze, že nás má rád. Dost se v tom od Italů liší.

gfl1

Zahájení- Najednou se zjevili bubeníci a vlajkonoši se znaky Medicci a vyrážejí na náměstí Signorie. Hostesky nikde, pořadatelé nikde……aha- tamhle je svazek vlajek. Dvě Italky drží krabici s překližkovými cedulemi a svazek vlajek. Nakonec nacházíme ty svoje a v chaotickém chuchvalci jdeme před Palazzo Vecchio. Tam je chvíli vlajková show, pak tam nějaká Italka kvílí popinu a nějaký pán asi pět minut hovoří. Pak se to rozprchne. Asi aby nás nechytili policajti. Působí to dojmem spíše punku než slávy povolené radnicí.

fl2

Ráno se pokoušíme naskládat do aut. Vstává se před pátou, protože Milan je na to zvyklý a chce se rozstřílet. Taky nevíme jak dlouho trvá cesta.Iveta nemá navigaci (respektive má uraženou francouzskou), takže se držíme auta mířícího na San Donnato in Puggio , které už je na mapce pořadatele. Castellinu najdeme poměrně snadno intuicí a i parkoviště. Nikde žádné shromaždiště, pořadatel nemluví anglicky. No nic jdeme po prašné cestě dle logického klíče a dýcháme prach od Italských vozů . Inostránci tam autem nesmí. Já a Kibe jsme správně, Ita se dozvídá, že odsud se na svůj okruh nedostane. Musí na parkoviště dvě. To nebude sranda, protože polňačka je jednopruhá, dvě auta se vedle sebe nevejdou a na parkoviště 1 jede jedno auto za druhým.

Mám kliku- na rozpisu se nacházím. Rozstřelová loučka je dole pod kopcem u parkoviště a když vidím ten masakr a šípy hopsající po šutrech, raději netrénuji.

Konečně se něco děje. Mohutná Němka Suse řve a něco organizuje……aha- Italové zapomněli zajistit doprovod pro dětské skupiny.

Začíná být jasné, že je něco jinak a jak se začíná blížit začátek turnaje, střelci jdou raději po vlastní ose. Závodčí nejsou. Italové musejí jezdit autem sem a tam a nemají lidi. Problém je, že všechny okruhy jsou značeny modře.

Nestandartně jdu střílet Standart round na dva šípy. Pro mě úplně nejblbější sestava na začátek.

Pro vysvětlení sestavy IFAA.  První dva dny se střílí „neznačená zvířata“. Na každý terč má střelec tři pokusy. Bodová hodnota s počtem pokusů klesá a zásahová zóna je jenom jedna. Tzn zvíře, komora. Mezi lepšími střelci jsou bodové rozdíly poměrně malé a člověk si může zvyknout na specifické podmínky turnaje

třetí den se střílí Stadart 3D, tedy dva šípy na každý terč. Bodové hodnoty se sčítají a komora má dvě zóny. Poslední den se střílí hunter- jeden šíp na každý terč. To je nejrychlejší sestava. Její výhodou je, že tak ve dvě odpoledne má pořadatel v rukou všechny výsledky a může připravit vyhodnocení. Pokud se poslední den střílí jiná sestava, nedejbože Standart, může se taky skončit v pět, protože IFAA nemá časové limity na metě

Nacházím svou metu. Mám štěstí. Schází se nás o jednoho méně. Jsem kapitán. Troubení auta….tak jdeme na to. „good luck“. Když v tom…….zase troubení auta…..aha. Jsme přímo nad parkovištěm a Ital když jede, tak troubí. Je devět pět, jdeme střílet. „good luck again“. Přichází chlapík o holi a vede šestého střelce.

Je to Roger z Wallesu. Už oběhl dva okruhy , je červený jak zákaz vjezdu a omlouvá se, že je na MS poprvé a nezná zvyklosti. Uklidňuji ho, že poprvé to bude asi až příště. V klidu se vydýchává a dává 2x out.

Pak je několik terčů v duchu nám známých „výzev“ z Posázaví. Pokud mineš, máš po šípu. Nemíjím, ale na posledním terči před kuřárnou mi exploduje šíp po cestě k terči. To hoši ještě neviděli a 90 liber mám asi jenom já.

Kouření, voda……

fl3

Pak je úsek který pracovně nazývám Serengeti. Očividně tu žijí dikobrazi, ale i štíři. Vedro jako v peci, stín je vzácný. Hornbow začíná nadstřelovat a já začínám dávat outy. Blbé je, že jsme došli děti. Tempo klesá. 6 terčů trvá 2 hodiny 20 minut. Dětské doprovody jsou nestřelečtí dobrovolníci z řad rodičů. Děti si chodí pro šípy samy, zapisují, zůstávají za nimi batůžky, luky i boty. Za jiných okolností by to byla legrace.

fl5

A legrace se dostavuje. Prvním šípem vyvlékám šneka z roksorů a posílám ho do křoví. Německý druhý zapisovač soudí, že k terči by se nemělo chodit. Smích. Trefuji šneka v křoví. Nastupuje Němec. Nevidí terč. Radím mu ať si sežene kapitána střelnice . Smích. Jako kapitán rozhoduji, že se šnek vrátí do pozice. Skupina je skvělá, ale výsledek mizerný. Posílá mne mezi Vogony v půlce startovního pole. To se už dotáhnout nedá. Luk střílí skvěle, ale odpoledne zgumovatí a je nevyzpytatelný.

fl4

Na zlomeniny nejhorší den.

S Kibem jdeme na silnici ať pro nás Ita nemusí jezdit.

Bazén, večírek.

Ráno se vstává před pátou. Milan je na to zvyklý a vezeme Arniho, který se chce rozstřílet plus Mišáka a Lenku Madurkayovi, kteří se nemají jak dostat na Ricavo. Ita má volno. Díky mojí holubí intuici nacházíme nejen San Donato, ale i vysazujeme Madurkají famílii na Punto Panoramico, což se nesmí. Naproti dělá totéž Dušan Provazník pod dozorem karabiníka.

Hunter. Na 1 šíp. Už luk trošku znám a ujíždím skupině o 150 bodů. Střílejí skvěle, ale protože závod je rychlý, nestačí luk změknout a přeci jenom… je to Saluki.

fl7

Ignoruji pokyny pořadatele a jdu po cestě lesem na druhé parkoviště- je to asi dvě minuty pěšky- aby pro mě kluci nemuseli tou děsivou jednosměrkou. Prohlížím si, kde budu zítra střílet. Kamenitá rozstřelová loučka, stan na ukrytí pořadatele a odhození bodovaček, lahvičky s vodou. Vzpomínám na Francouzské základny.

eady

Jdeme se podívat na etruské hroby a na nákup. Lenka dostřílela, takže jí vyzvedáváme na Punto Panoramico. Bazén, večírek.

Vstávám před pátou, protože Milan je zvyklý a chce si pustit pár šípů. Už jdu rovnou na metu, kde si tři hodiny čtu knížku v hamace. Mám ucpaný nos a kašlu. Klimošky, průvany, rozdíly teplot…..To si Milan užije. S ucpaným nosem zpravidla chrápu.

UAR1- tři šípy.Výsledek víceméně normální. Trať je v lese, takže konec není tak tragický. Italové na trati normálně kouří. Skupina střílí dost podobně. Sice mám nejlepší nástřel, ale nijak výrazně. Tady jsou rozdíly menší.

Bazén, večírek.

fl8

Vstávám před pátou, protože Milan je zvyklý a chce si pustit pár šípů.

Jdu rovnou na metu a beru si hamaku. Tři hodiny si čtu

UAR2- – trochu horší výsledek, protože půlka trati je v otevřené krajině a kromě měkkého luku se mi začínají odlepovat hroty. Ale to už vím, že na bedně nebudu. Skupina skvělá. Všechny terče znám dopředu, protože Italové nepřepichují kolíkyfl10

 

Dostříleno. Bazén , večírek. Zítra mám volno. Už se těším, jak pojedu s Pavlem na výlet do Voltery. Etruské město proslulé alabastrovými řezbami. Vím o něm skoro všechno.

Vstávám před pátou. Milan je zvyklý a potřebuje si pustit pár šípů.

Nejedu nikam- je potřeba hlídat štěňátko Čárlího. Takže spím u bazénu, Čárlí pod bydlíkem. V poledne Čárlího vyvleču a položím do misky se žrádlem, aby neumřel. Objevuje se hradní pán a na můj pokyn doplňuje zásoby vína.

Auta se závodníky přijíždějí poměrně pozdě, protože Italům nedošlo, že HU se střílí poslední den proto, že je rychle hotový a mají čas připravit výsledky. Asi to mají nějak vymyšlené.

Jedu s Kibem do Imprunety koupit amforu kterou mám za úkol dovést na Roblín na dekoraci petanquového hřiště. Vracíme se jentaktak abychom stihli slavnostní ceremoniál ve Florencii. K mému překvapení skoro celá výprava s výjimkou medailistů a jejich rodinných příslušníků chlemtá pivo a nikam se nechystá. Rychle jim udělám bramboračku, řeknu jim, co si o nich myslím a hajdy do Florencie.

Zaparkovat není jednoduché protože nedaleko probíhá koncert skupiny Arrowsmith.

 

U vchodu je trošku zmatek, protože Italové nechtějí dovnitř pouštět nikoho bez vstupenky na banket a nedošlo jim, že banket je součást vyhlašování a lístky na něj si koupilo asi 200 lidí. Mě by z toho vyplynulo, že 1400 lidí se na banket nechystá a tím pádem by byl sice banket, ale ne výhlášení. Zaplaťpámbu intimitadore české výpravy , světem otřelý Lojza, donáší několik lahví vína a kartón vody, které koupila obětavá Ita. Nůž a vývrtku mám já. Po vypití vody dělám z lahviček kelímky. Jiné občerstvení na nádvoří konventu Santa Maria Novella není a piknikové stoly zejí prázdnotou. Sedáme si pod miniaturním podiem na zem. Je tam praktikábl, stoleček a dva svazky vlajek které neustále padají. Veškerý pořadatelský sbor 21 lidí se zabývá stavěním vlajek. Váne je zase schazuje.  S Lojzou si tipujeme, jak dlouho jim bude trvat než jim dojde že to spadne vždycky. Nakonec se jako méně vytrvalý ukáže vítr.

fl9

Dvě a půl hodiny po plánovaném začátku začínají Francouzi bučet, Holanďané křičí „Idiots“, německého diabetika odváží sanitka. Uposlechl pokyn, nic si nedonesl k jídlu a pití a na banketu nic nedostal.

Asi deset minut ještě nic, pak konečně dostává Steven výsledky. Nejsou stupně vítězů, medaile nemají navázané stužky, na dekorované není vidět.

Začíná se smrákat a Steven nevidí na výsledky. Italové zapomněli zajistit světlo. Berou ho od banketových stolků. Stejně tam nikdo nesedí, protože by neviděl vyhlašování.

Toho si všímají číšníci a plní jídlem banketové stolky. Není na ně vidět, takže po hodině zase studená jídla odnášejí.

S Arnim vyrábíme improvizované stupně vítězů. Arni má židli, Dušan Binder má mě, Ital má prd.

stupně

Jak dopadla moje kategorie netuším. Tištěné výsledky nejsou a na její vyhlašování už tam asi nikdo není.

Jinak mají Češi medailí požehnaně. Neskutečný je žák Repák trénovaný Syslem, který nastřílel s LB několik světových rekordů.

Ráno vstáváme před pátou. Milan je zvyklý……….Jako nejsvěžejší sedám za volant. Do Prahy na jeden zátah. Verona-Brener řídí Ita abych mohl koukat na hrady.

 

Turecká tradiční lukostřelba část II.

Posted By on 11.4.2017

Část 2, technika a potřeby

Murat Özveri, DDS, PhD

přeložil Michal Sodja

Cesty turecké tradiční lukostřelby lze sledovat od západního pobřeží Anatolie po stíny pohoří Altaj. Během své historie Turci vyměnili zemi, náboženství písmo i životní styl, ale jejich láska a vášeň pro lukostřelbu vydržely do začátku 20.stol.

Tureckou lukostřelbu lze rozdělit do tří hlavních vývojových období z nichž nejznámější je předislámské období. Osmanli (Osmanská) lukostřelba z tohoto období je zvláště dobře zdokumentována množstvím památek, tekke registračních knih(Tekke byl druh výcvikových lukostřeleckých škol) a kamenných pomníků „menzil“, stejně jako muzeálních kousků a soukromých sbírek.

Multikulturní luky

Turci přijali islám v ranném 8.-11. Století. Seljučtí Turci vstoupili do Anatolie po porážce velké byzantinské armády vedené Romanem Diogenem IV. U Manzikertu  roku 1071. V turecké armádě se pravděpodobně i jiná etnika díky kočovnému životnímu stylu a kultuře. Výzbroj byla  pravděpodobně nejednotná. Nicméně některé reliéfy a obrázky ukazují, že Turci používali východoturkestánský typ luku. Tyto luky sledovaly reflexní formu s neohebnými celodřevěnými konci zvanými „uši“ a podobaly se mongolským lukům. Kromě toho, že byly kratší pro použití na koni, měly i další mechanické výhody. Za prvé nátahová síla byla větší než u luků s rovnými rameny. Pomáhalo to ukládat větší množství energie při té samé nátahové síle a délce. Za druhé, pákový efekt těchto siahů (neohebné celodřevěné konce ramen) odstraňoval obvyklý problém se stackingem který by jinak krátká ramena měla a umožňoval delší nátahovou délku. Jako jiné asijské luky, i tyto kompozitní luky byly vyrobeny ze dřeva, šlach a rohoviny. Tyto tři materiály byly dohromady spojeny přírodním lepidlem na bázi kolagenu vyráběným ze zvířecích šlach.

Je celkem možné, že Seljuci používali i jiné typy asijských luků. Existuje staré vyobrazení seljuckého atabega(vysoký hodnostář) Bedreddina Lulu v Kitâbü’l-Agânî, vydaném v roce1218, jak drží kratší luk se siahy. Bohužel nejsou žádné archeologické nálezy, které by to potvrdily. Všechna další vyobrazení působí dojmem, že delší luky se siahy byly mnohem obvyklejší. Umělecké popisy luků a dalšího vybavení mají veliký vliv na společný výtvarný styl, právě tak jako individuální přístup a umění umělce. Ale ottomanské luky luky jsou široce vnímány jako vrcholné luky asijské školy. V muzejních sbírkách je mnoho luků, šípů a dalšího lukostřeleckého vybavení. Nejbohatší je Muzeum Paláce Topkapi. Türk Okçuluğu (turecká lukostřelba) , kniha Dr.Unsala Yucela, založena na podrobném zkoumání této sbírky, je mistrovským kouskem a popisuje mnoho aspektů turecké tradiční lukostřelby. Lukostřelecké oddělení má i Vojenské Muzeum v Istanbulu a obsahuje množství pozoruhodných luků, šípů, ale i lukařských a šípařských nástrojů.

Přerušená linie

Málo je známo o lukostřelbě republikánské éry (po roce 1923). Tureckých badatelů z tohoto období je pramálo, pravděpodobně díky absenci praktikujících po uzavření tekye-i rumât (lukostřeleckých škol) zákonem z roku 1925. Lidé, jejichž předkové psali historii lukem a šípem, řetěz tradice přetrhli.

Turecká tradiční lukostřelba zažívá renezanci až v posledních několika letech. Vznikají nové publikace a noví badatelé každý den navazují na studium starých střeleckých technik. Díky dostupnosti písemných zdrojů, autentická cvičení a vzdělávání jsou čistá a vytvářejí prostor pro obnovení starého systému. Pomalu ožívá i staré lukařství, ačkoli zatím jsou zde pouze dva amatérští tradiční lukaři, ale jejich počet jistě brzy vzroste. V současné době střelci trénují s velmi dobře postavenými replikami vyrobenými ze syntetických materiálů v Maďarsku.

Turecká lukostřelba představuje poslední fázi asijské lukostřelecké tradice. Vybavení a technika jsou podobné, ale mohou být ještě trochu rozvinuty.

Výzbroj

Luk

o1

krásně zdobené madlo neboli „quabza“ .Muzeum paláce Topkapi, Istanbul

 

Turecký luk je nejkratším ze všech asijských kompozitních luků. Podobný vzhled a velikost má jenom luk korejský. Ačkoli uši se časem zkrátily, příčné složení ramen a zakřivení konců dopředu dávají společné mechanické vlastnosti všem asijským lukům. Je to silný reflex který odlišuje Turecký luk od jeho příbuzných. Způsobuje to napětí šlach na zádech luku společně s vlastním zakřivením jádra a rohoviny. To je ještě záměrně lukařem zvýšeno připoutáním konců luku k madlu. Reflexní ramena dramaticky zvyšují počáteční nátahovou sílu luku.

o2

obr.2. Dva nenapjaté luky. Muzeum paláce Topkapi

 

Turecké luky jsou krátké a subtilní. Je těžké uvěřit, že mají takovou nátahovou sílu. Výzkum Adama Karpowicze ukázaly, že některé původní luky svou silou překračovaly 130 lb. Se svými kratšími a lehčími rameny byly mnohem účinější než selfbowy stejné nátahové síly. Dobrý selfbow je vhodný pro střelbu na dálku a jeho účinnost způsobuje hmotnost šípu. Oproti tomu turecký luk má větší účinek s lehkým šípem. Je tím míněno, že může střílet lehké i těžké šípy s vysokým přenosem energie do šípu. S malými úpravami lze střílet těžké válečné šípy na prostřelování zbrojí nepřátel, i lehké flightové šípy pokořující vzdálenost 800m.

o3

obr.3. řez tureckým lukem. Sbírka Dr.Mustafy Kacara

 

Tyto těžké válečné šípy byly relativně lehké ve srovnání s anglickými, ačkoli luky byly nátahovou silou srovnatelné. Turecký kompozitní luk je schopný prostřelovat nejlepší zbroje superrychlou střelou na krátkou vzdálenost. Fyzikální zákony říkají, že lehčí šíp letí rychleji s vyšší kinetickou energií, ale ztrácí rychlost rychleji, než těžký šíp. Tento jev je dokonale využit v asijském stylu boje, jelikož kompozitní luk je dokonalou zbraní v ruce jezdce. Taktika útoku a ústupu byla mezi  nomádskými jízdními lukostřelci velmi oblíbená a dotažená k dokonalosti. Stříleli šípy ze všech pozic na krátkou vzdálenost a potom během ústupu za sebe.

Turecké kompozitní luky byly malé zásobárny energie a vyžadovaly veliko řemeslnou dovednost, jakož i nejvyšší kvalitu materiálů. Jádro bylo většinou z různých druhů javorů (Aceracae). Šlachy byly volské achilovky a rohovinové břicho z rohů vodního buvola.

Výrobu luku lze rozdělit následovně:

-Výroba tří (občas pěti) kusů javorového dřeva, které budou tvořit jádro luku.

– Ohnutí konců na vytvoření reflexu. Staří lukaři dřevo vařili

– Slepení kusů dřevěného jádra : většinou dvě ramena přilepena k madlu

-Nalepení rohovinového břicha na dřevěné jádro: Obě lepené části jsou podélně drážkovány nástrojem zvaným taş’in (vyslovováno „tush-een) pro zvětšení lepené plochy

– Šlachový „backing“: Zabere hodně času kvůli proschnutí všech vrstev šlach. Sesychání šlach postupně ohne luk do kruhu a ohnutí je dokončeno přivázáním konců k madlu. Luku je pak rok sušen v této formě.

-Tillerování luku pomocí zahřívání ramen a ohýbání do zvláštních dřevěných forem zvaných tepelik

-Dokončení luku. Záda jsou pokryta březovou kůrou, kůží, nebo občas jenom přelakována. Měkdy byl luk malován zlatem a pokrýván lyrickými texty. Vzácné nebyly ani výroky z Koránu, nebo kaligraficky zpracované výroky se vztahem k lukostřelbě. Nakonec lukař výrobek podepsal.

Luk byl dlouhý mezi 90cm – 134cm a nenapnutý profil bylo možno rozdělit mezi několik mírně odlišných typů. Lišily se i povrchovou úpravou. Flightové luky byly potaženy březovou kůrou zvanou „toz“, která udržovala luk v kondici po zahřátí před soutěží. Tento proces zvaný „timar vermek“  spočíval ve vložení luku na nejméně 4 dny do zvláštního vyhřívaného boxu. Boxy byly umístěny v místnosti nad pecí kvůli pomalému snížení vlhkosti. Výsledkem timaru bylo, že se hmotnost ramen snížila vzrostla tuhost materiálu. Lehčí ramena znamenají vyšší účinnost. Se zvýšením nátahové síly se chování luku dramaticky změnilo. Šlachování „luků tirkesh“(válečných) bylo chráněno koňskou kůží na ochranu před špatným počasím. Tato velmi tenká , pružná a pevná kůže pocházela z koňského zadku a byla ošetřena olejovým nátěrem zvaným „sandalos revgânı”.

Tětiva dávných Turků před Osmanskou říší byla z různých materiálů, ale osmanští lukaři dávali přednost přírodnímu hedvábí. Na konci tětivy byly speciální smyčky (tonç) na upevnění tětivy na konec luku

Šípy

Turci používali  barelovité dřevěné dříky zvláštního tvaru zvané  endâm (vyslovuj „and-um“). Měly tři tvary, každý s jiným použitím. . Válečné šípy byly většinou tvaru tarz-ı has, flightové ve stylu  şem endâm (sham and-um) a terčové  kiriş endâm (kee-resh and- um)

o4

obr.4. Profily tureckých šípů sem endam, tarz-i has, kiris endam

 

Kovové hroty se obecně nazývaly „temren“ a byly vložené do šípu. ´Konec šípu byl zpevněn šlachami, nebo kostěnými kroužky. Válečné šípy byly osazeny řeznými hroty a některé rovnými hroty ve stylu bodkin na napadení obrněného protivníka. Hroty terčové byly kovové a byly velmi podobné moderním s jejich typickým zaobleným tvarem. Pro svou podobnost s tvarem olivy se nazývaly zeytûnî temren.

o5

obr.5.Flightové šípy s hroty soya (Private collection of Prof. Dr. Metin Orhan-Photograph: Fuat Ozveri).

Existovalo několik typů flightových šípů s různým profilem, hrotem, opeřením a končíkem. Většina flightových šípů byla opatřena kostěným či slonovinovým končíkem zvaným soya. Napojen byl lepidlem. Špička šípu byla zůžena a hrot byl nalepen na ni.

Turci používali tři typy končíku. Selfnock byl poměrně vzácný a používaný na válečných šípech nejnižší kvality. Kvalitní flightové a terčové šípy byly opatřeny končíkem başpâre” nebo “bakkam” gez. Başpâre byl končík z jednoho kusu slonoviny, nebo kosti a velmi podobný současným plastovým končíkům. Končík bakkam byl vyroben ze dvou samostatných lamel tvrdého dřeva nalepených na klínovitě se zužující konec dříku. Potom byl omotán šlachou namočenou v horkém klihu.. Úder tětivy šel do dříku šípu.

Jako u jiných asijských a středovýchodních šípů, přednost se dávala dlouhý nízkým perům, ale ne nezbytně. Jeden z flightových šípů – „pishrev – měl opeření s krátkým a vysokým profilem.

Turecké šípy jsou krátké, což ukazuje na krátší nátah. Flightové šípy jsou většinou krátké, ale byly většinou stříleny se zařízením zvaným sipper. Sipper je pravděpodobně historicky nejstarším „ower-draw“ vypouštěčem v historii. Je připoután k zápěstí luky držící luk a umožňuje dlouhý nátah s krátkým šípem.

Technika.

Nátah

 

Turecká lukostřelba je pokračovatelko Asijské školy a taková je i její střelecká technika. Podobá se jiným stylům používajícím palcový prsten, ale má kratší nátah. Zatímco hodně asijských škol, jako korejská, či mongolská používají delší nátah, turecké luky byly pravděpodobně napínány na 28-29 palců, což lze poznat z kratších šípů, starých obrázků a vzácných fotografií. Stále má smysl věřit, že luk sev posledních několika stoletích  zmenšoval. Je známo, že některá turecká pojednání a Bushbecky popisují turecký nátah delší, až za ucho. Turci předislámského a ranně islámského období mohli mít delší nátah

o6

obr.6a Turci možná používali delší nátah

pic6b

obr.6b. Ale pozdější osmanský nátah byl určitě mnohem kratší. Kotvili někde v koutku úst, nebo poblíž

Palcové vypouštění

Jako většina národů původem ze Střední Asie, používali Turci palcový nátah. Palec byl většinou chráněný aby nedošlo ke zranění během nátahu. Edward Morse tento nátah nazval Mongolským nátahem. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že název je chybný a je následkem diskriminačních tendencí evropských intelektuálů z počátku 20.stol. Jelikož nátah je používán i jinými národy a kmeny, než jenom Mongoly, včetně některých Afrických a Amerických domorodců, současní autoři preferují vhodnější „palcové vypouštění“

Nátah a vypuštění tětivy palcem způsobuje odlišnou „vnitřní balistiku“, která následně dává šípu větší rychlost a stabilitu letu. Lukostřelecký paradox se odehrává v opačném směru a to je důvod, proč je šíp střílen z opačné strany luku se šípem založeným na palci luky držící luk. Může to působit tajemně pro lukostřelce střílející třemi prsty, ale když si uvědomíme detaily, tato technika má některé výhody navíc.

o7a

obr.7a. 3íp leží na kloubu palce a je založen z opačné strany

o7b

obr.7b.zámek, nebo mun- dull používaný osmanskými lukostřelci. (Photographs: Fuat Ozveri.

Zatímco je tětiva vypuštěna, kutálí se po rovné straně palcového prstenu a dřík šípu se neprohýbá tolik jako u třech prstů. Toto vypuštění je ostřejší a čistší než vypouštění třemi prsty. Ačkoli tento jev neodstraňuje zcela potřebu zabývat se spinem, střelci palcem se méně zajímají o dokonalé přístroje měřící spine. Při dokonalém zvládnutí palcového vypuštění luk může střílet se širším spektrem spinů. Počáteční rychlost šípu je vyšší.

Tato technika rovněž umožňuje rychlejší ukončení, protože lukostřelec zakládá první a následující šíp z pravé strany luku (pokud je pravák). Dobře vycvičený střelec může vyzstřelit první a dva následující šípy velmi rychle, zvláště pokud drží druhý a třetí šíp v pravé ruce.

pic8apic8bpic8cpic8dpic8epic8f

obr.8 a-f. Založení prvních tří šípů z pravé strany luku a střelba s prstenem umožňují velmi rychlou a pohodlnou sekvenci střelby, obvzlášť na koni

Zvláštní pozice „tětivové“ ruky mandal(mun-dull) umožňuje držet šípy během nátahu. Ukazováček může jemně tlačit šíp k luku. To stabilizuje šíp a dává lukostřelci flexibilitu umožňující střílet z každé pozice na koni , či pěšky

pic9b

obr.10a.b. Krátká délka luku umožňuje střílet ze všch pozic, včetně lehu na zádech

pic9a

 

Palcové prsteny (zihgîr nebo şast)

Ačkoli je známo, že armáda široce užívala kožené prsteny, dosud se žádný nepodařilo objevit. Existovaly, ačkoli muzea ve svých sbírkách uchovávají prsteny z polodrahokamů, kostí, slonoviny, rohoviny a různých kovů. Osmanští lukostřelci dávali přednost slonovině, protože tento materiál je dobře leštitelný a pevný. Turecké prsteny mají vycpávku chránící palec před skřípnutím tětivou a ve vzácných případech jsou bohatě zdobené rytím a vykládáním polodrahokamy

pic10a

obr.10a. Prsteny z moderních materiálů. Zleva Fenolová pryskyřice, akrylová pryskyřice, plexisklo

pic10b

obr.10b.Prsten Yilmaze Cebecioglu, přítele autora. Je vyroben ze stříbra a polodrahokamů

Mnoho zanícenců prosazuje, že nejlepší je střílet bez prstenu. Ale pravdou je, že z těžkých luků není střelba bez ochrany možná

pic11

obr.11. Sultán Selim Blonďák (Selim III.) střílí na terč puta držený v ruce. Umělec zachytil okamžik po výstřelu s velikou přesností. Vypouštěcí ruka dosud tančí ve vzduchu. Peří na turbanu vlaje a soustředění ve tváři sultána je dosud patrné (Hünernâme, 16th century, Library of Topkapi Palace Museum).

Siper

Siper je asi nejstarší „over draw“ v historii. Upevněn na ruce a palci držící luk umožňuje dlouhý nátah s krátkým šípem. Navzdory možnosti že byl používán i na terčovou střelbu, hlavní použití je pro krátké flightové šípy. Kratší šípy jsou lehčí a tužší, což jim dává vyšší počáteční rychlost a dolet. Podle Yucela je siper znakem degenerace turecké flightové lukostřelby . Argumentuje tím, že rekordní dostřely přes 800m byly střeleny v 16.stol, stovky let před příchodem siperu.

12

obr.12. Siper, nebo siper bileki

Turecká tradiční lukostřelba je jedinečná ve své institucionalizaci a její výbava představuje vrchol asijské školy. Po mnoha letech přerušení tato tradice začíná znovu dýchat a já doufám, že se v Turecku i okolí bude přibývat lidí které kulturní a technické bohatství turecké tradiční lukostřelby pozdvihne.

 

 

Turecká tradiční lukostřelba

Posted By on 6.4.2017

Kořeny Turecké tradiční lukostřelby sahají do prvního tisíciletí př. n. l. ke skytské, hunské a ranné asijské lukostřelecké tradici. Jízdní lukostřelci ze stepí střední Asie používali velmi podobné lukostřelecké vybavení a bojovou strategii po celou historii a kočovný životní styl zabránil zásadnímu rozlišení kmenů a národů. Tyto národnosti žily v tom samém prostoru, rozděleném mnoha hodnotami a vlivy podle náboženství, tradice, a nepochybné genetické informace. V souboru etnických genetických skrumáží střední Asie se historikové pokoušejí objevit jejich pohyby vypátráním jazykových cest, což není zcela spolehlivé. Jsou zde pojící prvky společenského života, náboženských představ, bydlení, umění právě tak, jako loveckých a rybářských technik. Během staletí se řada civilizací objevila a zase zmizela z historické scény a zanechala po sobě společnou kulturu a lukostřeleckou školu.
Není potřeba zdůrazňovat skutečnost, že historie být využita (nebo nevyužita) z různých politických ohnisek a pravda byla občas historiky převrácena. Ačkoli etnická kontinuita je diskutabilní, asijská lukostřelecká tradice přešla přes Avary, Maďary, Mongoly, Seldžuky a Ottomanské Turky se vzrůstající užitnou hodnotou.

Podle současné historiografie se slovo „Turk „ poprvé objevilo v čínských pramenech na počátku 6. stol pro turecký národ nazývaný „říše modrých Turků „ (Kökturk). Moderní výraz „turkic „ znamená Turkům příbuzné kmeny, nebo věci v kultuře střední Asie. Ačkoli není snadné znovu vysledovat cestu k modrým Turkům, ottomanská lukostřelba je velmi dobře zdokumentována. Vysoká úroveň, které dosahuje zvláště ve střelbě do dálky, je důvodem, proč západní svět zná a obdivuje tureckou lukostřelbu.

Tureckou lukostřelbu je časově možno rozdělit do tří intervalů:

1. Lukostřelba předislámských tureckých a turkických kmenů
2. Turecká lukostřelba raně islámského období
3. Turecká lukostřelba v rámci islámského období

Lukostřelba pre-islámských Turků a Turkických kmenů
Ačkoli předislámská turecká lukostřelba není příliš dobře popsána, archeologické nálezy vědců z bývalého SSSR ukazují mnoho temných míst. Dalším zdrojem informací jsou staré obrazy, reliéfy a sochy.

Podle Gumilöva sochy ve sbírkách Ermitáže představují typické turecké jízdní lukostřelce. Ocasy koní jsou spletené – zvyk ukazující na Ottomany – styl oděvů a sedel naznačuje používání luku a šípů na koňském hřbetě.
Pro raně -islámské období existuje arabský text z 9. stol. ve kterém je velmi dobře popsána lukostřelecká obratnost částečně islamizovaných Turků. Zručnost jízdních lukostřelců, zvláště jejich schopnost zasáhnout pohybující se terč z koňského hřbetu je detailně popsána. Nejdůležitějším zdrojem, který obsahuje hodně detailů této scény je „kniha Dede Korkuta „ . Tato kniha, občas nazývaná „turecká Iliada „ obsahuje epické příběhy, pravděpodobně sepsané ve 12. stol., ale svými kořeny sahající stovky let do minulosti. Jazykový charakter textu, společenský život a představy vyjádřené v příbězích ukazují spíše na přechodnou fázi, než plně islámský život.
V knize Dede Korkutaje je možné nalézt indikátory, jak důležitou úlohu měl luk a šíp v kočovném životě Turků. Jako příklad šamanského obřadného použití luku a šípu je pozoruhodné, že bohatýr vypustil šíp a svou první noční jurtu si postavil v místě, kam dopadl šíp.
Můžeme zde nalézt i rekreační aspekty lukostřelby. Během svatební scény bohatýr se svým přítelem soutěží v zasahování malého cíle šípem. Terčem je prsten.
Další věcí, kterou je dobré zmínit je důležitost žen, jako válečníků u předislámských nomádů, o čemž se zmiňuje ve svém cestopise i Marco Polo. V knize Dede Korkut je tato skutečnost popsána v jedné z příhod. Postava, pojmenovaná Bamsi Beyrek uvádí způsob, kterým si hledá nevěstu. Vedle mnoha dalších válečnických dovedností, by měla být schopna napnout dva luky najednou. Také jsou zde často popisovány „těžké luky „ hrdinů k ocenění jejich fyzické síly a pro jejich slávu.
Přijetí islámu bylo výsledkem 300 let obchodních, společenských, náboženských a kulturních interakcí mezi muslimskými armádami a jejich severními tureckými sousedy v oblasti nazývané „Maveraünnehir „ . Tyto střety skončily, jakmile Turci změnili víru a písmo. Turci si museli všimnout, že nová víra přikládá vážnost lukostřelbě, bojovému umění které mělo v jejich životě značnou důležitost. V souladu s Koránem, v kterém čtyřicet Hadis povzbuzuje lidi k praktikování lukostřelby.

Seldžuci otevřeli Turkům dveře do Anatolie. Právě obratnost seldžuckých jízdních lukostřelců jim dala jejich osud. Historici této doby je popisují jako vysoce efektivní, pohyblivé síly s dalekonosnými zbraněmi. Váhali napadnout nepřítele a bojovat s ním v uzavřeném prostoru. Čemu dávali přednost byl rychlý útok a ústup, strategie založená na umění jízdní lukostřelby. Jejich krátké reflexní luky byly snáze ovladatelné z koňského hřbetu a poskytovaly bojovníkům větší pohyblivost.

Obrázek 1: Dalším dokladem o Seldžucích je mince ražená za vlády Sultána Rukneddina. (Kilicarslan). Všimněte si Tureckého a muslimského jména Sultána: dalšího znaku „přechodného období „. Vidíte zde krátký reflexní luk a dva šípy navíc v ruce napínající luk, později ukazující na používání palce seldžuckými lukostřelci.

 

Je doloženo, že každý bojovník vezl kolem stovky šípů. V toulci, pouzdru na luk a také v botách. Následky byly patrné v bitvě proti 1. křížové výpravě. Rytíři museli snášet tříhodinový nepřetržitý útok šípy.
Vůbec nejlépe prozkoumaným obdobím turecké lukostřelby je ottomanská lukostřelba. Tato říše byla založena v roce 1229 výjimečným kmenovým náčelníkem Osman Bejem, svrhla Římskou říši a vládla na třech kontinentech.

Ottomanská lukostřelba praktikovala různé disciplíny s institucionalizovanou úrovní. Mezi těmito institucemi převládaly „Okmeidan „(literárně nazývaný „místo šípů „) a „tekke „, kde byla provozována lukostřelba jako sport od začátku 15. stol. Navzdory Anglosaské literatuře, činící si nárok na vznik sportovní lukostřelby založením „Cechu Svatého Jiří „ z příkazu Jindřicha VIII, Ottomanská lukostřelba provozovala první sportovní lukostřelbu v historii a dala jí pravidla o sto let dříve.

První Okmeidan byl založen v Edirne, druhém hlavním městě říše před Istanbulem. Byl následován řadou dalších a nejskvělejší byl Istanbulský Okmeidan, založený Mehmedem II. ihned po dobytí města. Pozemek zakoupil sultán osobně od původních vlastníků za dvojnásobnou cenu, než požadovali. Sultán věnoval místo lukostřelcům a postavil jim na něm „tekye -i rumat „(tekke střelců). Náklady tohoto lukostřeleckého zařízení byly hrazeny nadací. Tekke bylo respektováno jako posvátné místo a chráněno zákonem.
Stojí za zaznamenání, že systematický polovojenský trénink lukostřelby byl prováděn dlouho před tím, než palné zbraně ovládly světová bojiště. Dálková střelba, nejméně vojenská disciplína, byla vždy oblíbena, a její popularita opravdu vzrostla po rozvoji palných zbraní v 17. stol.

Nejdůležitějšími lukostřeleckými disciplínami byly terčová a dálková střelba. Terčová střelba se dále dělila na tři kategorie: Puta, darb (prostřelování) a jízdní lukostřelba.

Puta byla střelbou na zvláštní kožený terč nazývaný „puta „ na vzdálenost 165 -250 m. Puta byla hruškovitý plochý polštář naplněný vlnou a pilinami. Byly na něm namalovány značky nazývané býčí oko a na lemu malé zvonky vydávající signál při zásahu šípem. Vzorek ve sbírce Istanbulského Vojenského Muzea má rozměry 107×77 cm.

Tato vzdálenost byla považována za optimální vzdálenost na kterou mohl lukostřelec provádět mířenou střelbu na nepřítele. Někdy byly za tím samým účelem používány velké koše nazývaná „koše puta „. Malé stacionární nebo v ruce držené puty se používaly na malé vzdálenosti.

Obrázek 2: Sultán Selim II (1512 -1520) cvičí na ruční putě, či „ayně „
(Hünername, 16. stol. knihovna paláce Topkapi)

 

Další variantou lukostřeleckého cvičení je „darb „, který spočívá v prostřelování tvrdých předmětů. Bylo to bojové cvičení k získání dovednosti prostřelit zbroj nepřítele. Schopnost kompozitních luků prostřelit byla často diskutována, zvláště v případě pozdně středověkých a raně moderních plátových zbrojí. Eurocentričtí historikové mají často tendenci vyzdvihovat vojenské úspěchy anglických dlouhých luků během Stoleté války. Vojenské úspěchy stepních civilizací jsou většinou ignorovány, zatímco neúspěchy přeháněny.
Jakákoli tvrzení, že schopnost kompozitních luků probíjet zbroj je slabá, jsou pověrou. se skutečností byli poprvé konfrontováni Římané a Sassánovci. Když Hunové napadli v 5. stol. tyto dvě říše, Peršané i Římané měli těžkou kavalerii v plátovém brnění (clibanarius a cataphraktos). Římská pěchota měla na svou ochranu dvouvrstvé kroužkové brnění a těžké dubové štíty. Oba státy zaznamenaly, že Hunové nemají žádný problém jejich brnění prostřelit. Bylo toho dosaženo hunskými luky s černými konci. A účinek tureckých luků, vrcholných asijských kompositních luků, je asi zcela doložen Habsburky. Polní maršál Monteccucoli ve svých pamětech, podle vévody Marsiglih, který podal detailní zprávu o Ottomanské armádě v roce 1682, byla Habsburská armáda nabádána k obezřetnosti před tureckými lukostřelci, neboť turecké šípy jsou schopny snadno probíjet plátové zbroje rakouských kyrysníků.

    

Obrázek 3a, 3b: Typická kožená puta s býčím okem a malými zvonky (vlevo) stacionární terč s krásně vyřezávanou dřevěnou základnou a kovovým býčím okem (vpravo) (vojenské muzeum Istanbul); (zdroj: Metin Ateþ)

   

Obrázek 4a, 4b: Vzorky terčů na darb jsou v kolekci Vojenského muzea v Istanbulu; (zdroj: Metin Ateþ)

Střelba na terč za jízdy na koni je další terčovou disciplínou a jízdní lukostřelba byla velmi populární od 14. do 17. stol. Nejpopulárnější verzí byla takzvaná „hra qabak „ pro kterou bylo specielní hřiště.
Ačkoli qabak je zelenina, jako terč byla používána řada dalších předmětů – poháry, míče atd. Terč byl umístěn na vrcholu vysokého stožáru, ke kterému se střelec přibližoval v plném trysku. Minul stožár, otočil se a vystřelil na terč. Hra qabak nebyla jenom válečným cvičením, ale i příležitostí demonstrovat obratnost a zábavou.

Obrázek 5: Na této miniatuře je Murad II. ukázán, jak hraje qabak před cizími vyslanci( Hünername, 16. stol., knihovna paláce Topkapi)

 

Další důležitá disciplína ottomanské lukostřelby, flight, byla důvodem zájmu západního světa o tureckou lukostřelbu. Dálková střelba je velice vzdálená bojovým disciplínám a je sportem v každém ohledu. Z mého pohledu jsou tři milníky, které jsou pro západní svět zajímavé.
V roce 1795 Turecký konzul v Anglii jménem Mahmud Efendi vystřelil třikrát do dálky, když byl hostem členů Společnosti Toxophilite. Vzdálenost byla pečlivě změřena a nejdelší byla překvapivě okolo 440 m, což je o 100 m dál než dosud nejdelší dostřel dosažený anglickým dlouhým lukem. Mahmud Efendi se omluvil, že není v dobré formě, ani jeho luk a navíc je amatér. Opravdu to myslel vážně, jak bude později vidět.
Za druhé, kniha Telhis-i Resail-üŕ Rumat, napsaná Mustafou Kani Efendim v 19. stol. byla přeložena do němčiny Joachimem Heinem a publikována. Dr. Paul E. Klopsteg napsal svojí vynikající knihu „Turecká lukostřelba a kompozitní luk „ ve 30. letech 20. stol. založenou na tomto překladu.
Telhis -i Resail -ü´r Rumat byla sepsána Mustafou Kani bin Mehmedem z příkazu sultána Mahmuda II., který byl také vynikajícím lukostřelcem. Kniha byla věnována sultánovi jako ručně psaný text a o několik let později, v roce 1847 v Istanbulu vydána. Tato kniha sestává z řady podrobných informací a řady ilustrací o lukostřelbě, lukařství a výrobě šípů.

Pokud bychom se chtěli podívat na některé zvláštnosti odlišující Tureckou lukostřelbu od ostatních stylů a tradic, je třeba se podívat na seznam „Top 7 „:

1. První sportovní a rekreační lukostřelba v historii. Mnoho Okmeidanů bylo založeno na počátku 15. stol.
První Okmeidany byly založeny počátkem 15. stol. v Edirne a Burse. Istanbulský Okmeidan byl založen sultánem Mehmedem II. v roce 1453, ihned po dobytí města.

Obrázek 6: Tuto ilustraci vytvořil Carl Gustav Löwenhilm, který pobýval v Istanbulu ve 20. letech 19. stol. jako vyslanec.

2. Instituce zvaná „tekke „ sloužila jako místo, kde byla systematicky vyučována lukostřelba. Přijímání a vyřazování studentů bylo řízeno obřadnými pravidly.
Tekke literárně znamená instituci, kde žijí dervíšové a vzdělávají se ve znalosti súfí(islámský mysticismus). Další význam je místo/instituce, kde se praktikují a učí sporty jako je zápas, nebo lukostřelba. Je velmi podobné současným sportovním klubům.

Obrázek 7: Tento obrázek představuje tekke, jak bylo nakresleno Halimem Baki Kunterem v r. 1938 podle popisu ve starém rukopisu (Eski Türk Sporlari Üzerine Arastirmalar, 1938)

Kunter byl jedním z nejdůležitějších lukostřeleckých badatelů republikánské éry. Archeologické vykopávky, které začaly loni přispěly k nalezení základů všech těchto budov mimo toalet. Ty potvrdily výsledky Kunterovy práce.
Začátek a konec základního lukostřeleckého vzdělání byl obřadně slaven a oznámen. Přijetí studenta bylo formalizováno při „malém Qabza přijímacím obřadu „ a vyřazení během „Velkého Qabza přijímacího obřadu „.
Prohlášení studentovy dovednosti bylo možné pouze když byl schopen vystřelit šíp pishrev na 900 gez (594 m), nebo šíp azmayish na 800 gez (528 m). Tento výstřel musel být proveden minimálně před 4 osobami, dvěma na palebném postavení a dvěma v místě dopadu šípu. Poté byl lukostřelec zanesen do registrační knihy Tekke a uznán vyučeným. Jedna z těchto knih se zachovala dosud.
Během velkého ceremoniálu Qabza mistr upustil luk(madlo) do rukou nově označených kemankes, symbolizujíc přechod lukostřeleckých vědomostí z jedné generace na druhou.

3. Morální a mystický aspekt výchovy
Okmeidan a tekke byly vnímány jako posvátná místa a vysoce respektovány. Muslimský osobní očistný rituál nazývaný „abdest „, který musí předcházet dením motlitbám, byl prováděn před vstupem do Okmeidanu jako by toto místo bylo chrámem. Ačkoli mezi společenskými vrstvami ottomanské říše panovala diskriminace, v Okmeidanu si byli rovni, jako v kterémkoli chrámu. Každý návštěvník, i sultán byl soutěžící za stejných podmínek a pravidel.
Dalším příkladem mystického aspektu výchovy bylo použití „Ya Hakk! „, volání „flightových „ střelců a znamenající „hej Bože! „. Působí to podobně jako takzvané „kiai „ v japonských bojových uměních a zdá se věrohodné, že oboje má stejný cíl.

Dalším bodem lukostřeleckého mysticismu je zajímavá symbolika morfologie luku. Horní rameno představuje „dobro „ nebo „svatost „, zatímco dolní „zlo „. Madlo – gabza – spojuje tyto dvě protilehlé tendence vesmíru i samotného muže. Střed madla, kde je vložen malý kousek slonoviny, nebo kosti (chelik) je symbolem takzvaného „vahdet -i -vücud „, sufistický výraz pro společnou identitu celého vesmíru a všech tvorů;projekce Boha.
Symbolická důležitost qabzy dělá z luku obřadní nástroj během „Velkého obřadu přijetí Qabzy „. Také představuje přenos znalostí na novou generaci. Vyřazení studentů je vyjádřeno vložením luku do rukou nových kemankes. Z tohoto symbolického důvodu všichni lukostřelci začínají a končí denní trénink obřadným polibkem madla svého luku.

4. Turci vyvinuli „vrcholný luk „ středoasijské školy
Ottomanský luk je reflexní kompozitní luk, jako jiné luky původem ze střední Asie. Za použití dřeva (většinou druh javoru), šlach, rohoviny a lepidla je tento luk nejkratší ze všech a měří jenom 41 – 44 palců. Touto délkou je s ním srovnatelný jedině korejský luk. Jako výkonnost je značná s těžkými i lehkými šípy, které dávají ottomanskému „flight „ luku největší dostřel, jaký kdy byl známý. Výroba každého luku vyžaduje značnou dovednost a trpělivost. Protože organický materiál dlouho vysychá, je třeba čekat 1 – 3 roky, než je luk hotov.

Obrázek 8: Profil a průřez tureckého luku(Sbírka dr. Mustafy Kacara)

5. Čistě sportovní disciplíny, jako je „flight „ existovaly a byly provozovány dlouho před tím, než získaly přednost střelné zbraně a učinily z luku a šípu sportovní náčiní.
Civilní instituce provozující lukostřelbu, jako tekke a Okmeidan, byly vytvořeny na počátku 15. stol. Mimo tréninkových prostor tekke nabízelo velké sociální zázemí jako ubytovnu, jídelnu, knihovnu a společenskou místnost. Díky těmto aktivitám mělo podobný charakter, jako moderní sportovní klub. „Flight „ byl velmi populární i v době, kdy se luky a šípy používaly na bitevních polích.
„Kemankes „ nebo vyučení lukostřelci pravidelně a tvrdě cvičili, stejně jako dnešní profesionální atleti. Je známo, že nejlepší z nich byli placeni, či sponzorováni Palácem.

6. Dálková střelba dosahovala vzdáleností přes 800 m
Rekordy ve „flightu „ jsou velmi dobře zdokumentovány. Podle muslimských pravidel byl rekord platný pouze tehdy, pokud byly přítomny minimálně 4 osoby. Každý dostřel, či „menzil „ byl označen dvěma kameny, první „foot stone „ vztyčeném na lukostřelcově stanovišti a „main stone „ označujícím dostřel. U všech pokusů byli přítomni jako svědci zaměstnanci Okmeidanu. Dosažené vzdálenosti nebyly pouze zaznamenány do registrační knihy tekke, ale na památku byly také vztyčovány kamenné monumenty.

  • Tozkoparan Iskender 1281, 5 gez (845 m)
  • Mir -i Alem Ahmed Aga 1271, 5 gez (839, 18 m)
  • Bursali Suca 1243, 5 gez (820, 71 m)
  • Tozkoparan Iskender 1279 gez (844, 14 m)
  • Parpol Hüseyin Efendi 1207 gez (796, 62 m)
  • Cullu Ferruh 1223 gez (807, 18 m)
  • Lenduha Cafer 1209, 5 gez (798, 27 m)
  • Sultan II. Mahmud 1228 gez (810, 48 m), 1225 gez (808, 5 m), 1219 gez (804, 54 m)

Poznámka: Některé dostřely kolem 800 m, dosažené tureckými kemankes

7. Monumentální kameny, z nichž každý je uměleckým dílem a dokladem, byly vztyčovány na památku a oznámení těchto rekordů.
Monumentální kameny byly nazývány „kameny menzil „. Každý z těchto kamenů měl vytesán básnický text, obsahující jméno lukostřelce, dosaženou vzdálenost a datum rekordu. Datum bylo zaznamenáno zvláštním způsobem za použití „ebcedu „. Proto jsou tyto texty vynikajícím příkladem turecké poezie a kaligrafie.

Obrázek 9: Rekordní kámen sultána MahmudaII. Fotografie byla pořízena v 19. stol. ( sbírka Prof. Dr. Atilly Bira a Dr. Mustafy Kacara)

Obrázek 10: fotografie menziru Besira Agy, vztyčeného na památku jeho 630 m výstřelu. Codělá fotografii zajímavější je, že osoba v pravo je Dr. Paul Ernest Klopsteg na své návštěvě Istanbulu v roce 1930 (sbírka prof. Dr Atilly Bira a Dr. Mustafy Kacara)

Obrázek 11: Toto je kámen brilantního výkonu Iskendera „Tozkoparana „. Vzdálenost je 846 m a rok 1550 (sbírka Sinasi Acara)

Naneštěstí Turecká lukostřelecká tradice spěje ke konci. Pravděpodobně to začalo spolu se sociálním, kulturním a hospodářským úpadkem Ottomanské říše během posledních 200 let.
V roce 1914 vstoupila říše do I. světové války a armáda změnila Okmeidany v kasárna, ačkoli po staletí byla jakákoli narušení zakázána příkazy sultánů. V roce 1925 zákon zakázal jakékoli sůfistické aktivity. Všechny tekke, mající povahu sportovních klubů, byly uzavřeny. Ataturk, zakladatel nové Turecké republiky, pověřil několik mužů pocházejících ze starých rodů kemankes k reorganizaci moderní Turecké lukostřelby. Okspor, první lukostřelecký klub republikánské éry byl založen v roce 1937, ale v roce 1939 uzavřen, pouhý rok po Ataturkově smrti. Moderní Turecká lukostřelba se řídí pravidly FITA od 50. let používá moderní výbavu. Tato lukostřelecká škola trvá dosud.

Obrázek 12: Vzácná fotografie, znázorňující členy Oksporu. Zajímavou věcí je, že tento obrázek ukazuje přechodné období rychle se modernizujícího Turecka. Tradiční lukostřelecké vybavení je kombinováno se západním oblečením. (H. B. Kunter, Eski Türk Sporlari, 1938)

V poslední době se naše tradiční lukostřelba znovu obrozuje. Znovuzrození tradiční Turecké lukostřelby spočívá v osobním úsilí několika mužů. Díky starým pojednáním a omezenému počtu entuziastů z celého světa jsou původní technika a vybavení v krátkém čase znovu odkryty. V současnosti počet entuziastů a praktikujících rychle roste. V blízké budoucnosti nebude překvapující vidět Turecké lukostřelce s jejich kompositními luky a palcovými prsteny.

 

  • Autor: Murat Özveri, DDS., PhD.
  • Z angličtiny přeložil: Michal Sodja
  • Zdroj: Turkish Traditional Archery, Part 1: History, Disciplines, Institutions, Mystic Aspects